První noc doma – konečně pohodlná postel. Ve čtvrtek jsme po dlouhých dnech cestování a po dvou měsících opět stáli na domácí půdě. Fajn pocit. Děkujeme moc všem, kdo nám drželi pěsti, hodně jsme bojovali, ale plán se nakonec nepodařil. Dlouho jsme čekali, ale počasí nás až na samotný vrchol Gasherbrumu I nepustilo.
Původně jsme plánovali sedmidenní lezení, ale nakonec jsme byli ve stěně 12 dní. První čtyři dny šlo všechno dobře, lezli jsme rychle a počasí nám přálo. Před bivakem ve výšce 7300 metrů přišly technické obtíže v podobě překonání labyrintu skalních komínů a koutů. Ty jsme po delší době překonali a ve večerních hodinách unavení a zmrzlí začali kopat polici pro stan v sedmdesátistupňovém ledovém svahu. Vše se povedlo.
V následujících dnech došlo ke změně počasí, začalo silněji foukat a hodně se snížila viditelnost. Byli jsme nuceni zůstat na místě a podnikat pokusné výpady do stěny. Byla nám strašná zima. Přidržovali jsme stan, abychom o naši „střechu nad hlavou“ nepřišli. To by byl rychlý konec.
Přežít tolik dní v takové výšce je pro tělo obrovská zátěž. Věděli jsme, že musíme co nejvíce pít – v našem případě sáčkový hruškový čaj, který jsme si s sebou nesli. Žádná dobrota to tedy nebyla. Venku se kvůli silnému větru vařit nedalo a tak se veškeré přípravy jídla i pití odehrávaly přímo ve stanu – tedy v prostoru asi dva krát jeden metr. Jídlo jsme měli nabaleno na zhruba sedm dní – bramborová kaše, salám, sýr, sáčkové polévky, bonbóny a sladké tyčinky. Nakonec se naše snažení o vrchol trochu protáhlo a potřebovali jsme potraviny na téměř dvojnásobnou dobu. Trochu jsme šetřili a navíc člověk v takové výšce rychle ztratí chuť k jídlu, takže jsme to nakonec zvládli.
Od meteorologů jsme měli zprávy, že se počasí zlepší 13. srpna. Byli jsme vytrvalí a čekali, stále ve výšce kolem 7300 metrů. Této výšce se už také přezdívá – zóna smrti. Špatně se zde dýchá a každý den znamená obrovskou ztrátu síly. Ke zlepšení počasí nedošlo, spíše naopak. Začalo ještě mohutně sněžit, což byl velký problém. Proto jsme po šesti dnech v zóně smrti, začali s ústupem. Ukončili jsme tedy pokus o dosažení vrcholu a snažili se dostat bezpečně zpět – do base campu.
Cesta dolů, do základního tábora nám trvala dlouhé čtyři dny. Ztratili jsme spojení s okolím – baterie v satelitním telefonu se vybila. Špatné počasí, silné sněžení a vítr nám znemožňovaly rychle postupovat při slézání 2000 metrů vysoké stěny. Začaly se také tvořit sněhové laviny, které „svištěly“ stěnou těsně kolem nás. Museli jsme být hodně opatrní a v rámci možností co nejrychlejší. Stejnou cestou, kterou jsme lezli nahoru, jsme se museli dostat také zpět. Slézání pozpátku jako rak – mnohem složitější, než dostat se nahoru. Člověk musí dávat pozor při každém kroku. Za jeden sestup jich udělá desítky tisíc ve stále se měnících sněhových i ledových podmínkách. Na jištění není čas ani materiál. Jen několik délek v cestě se musí slanit.
I náš stan přišel k úhoně, když na něj spadla menší lavina, roztrhala jej a zlomila stanové tyče. Příbytek jsme opravili, přestěhovali hlouběji do jeskyně a vyčkávali v seraku na to, až se počasí uklidní. Stále se však nelepšilo.
Docházelo nám jídlo, plyn na vaření a hlavně síly. Rozhodli jsme se tedy k okamžitému dokončení sestupu. Bylo to hodně náročné a vůbec ne bezpečné. Vše se nakonec povedlo a 18. srpna nás přivítali v základním táboře. Čekal nás kuchař (na kterého se těšily jeho dvě manželky) se svým pomocníkem a hlavně náš kamarád a kameraman Tomáš Galásek.
Jsem rád, že jsem dole a můžu se pořádně najíst! Když, počítám ztráty tak to jsou: jedna termoska, která mi upadla, nějaké horolezecké vybavení, které jsme nechali ve stěně, zničený stan a úbytek na váze pět až deset kilogramů.
Byla to má zatím nejtěžší expedice. Děkuji všem za podporu, byla cítit….
Děkuji také partnerům expedice, firmám: Promat, Salomon, OpavaNet, Suunto, Devold, ZebraSport.cz, Leki, Petzl, iStyle, Witzenmann, Salomon-run.cz, Sir Joseph. Dále Moravskoslezskému kraji a Hasičskému Záchrannému sboru ČR.
