Jsme zpět. Konečně pořádný odpočinek „doma“ – v základním táboře pod K2. Myšlenky mám pořád ještě upřeny k výstupu, vrací se mi každý krok.
Vycházíme hodinu po půlnoci z naší základny pod stěnou, z místa kde máme komfort a veškeré zázemí. Jsem trochu nervózní – je to zvláštní pocit napětí – před námi je výstup, na který se těšíme a připravujeme celý rok.
Zhruba za hodinu se dostáváme k nástupu do cesty Česenovým pilířem. Přišel čas nasadit mačky, připravujeme sedáky, cepíny a další vybavení… Zpočátku postupujeme pomalu, s každými dalšími metry kdy míjíme věže, skalní zákoutí, obrovské žlaby, se dostáváme do provozní teploty.
Přicházíme do prvního výškového tábora. Je tu prostor pouze pro jeden stan – malá plošinka na skalním hřebenu, plošinka, která rozhodně nepřipomíná místo pro pohodlný spánek. Vypadá spíše jako orlí hnízdo s výhledem do okolí. Odtud pokračujeme dál strmým žlabem a následným exponovaným traverzem a opět žlabem, který nás dovede na dlouhé sněhové pole. Tím se dostáváme do „do dvojky“ – tedy do druhého výškového tábora ve výšce 6 200 metrů. Tady už je stanů více, ale my pokračujeme dál. Své „obydlí“ máme už z aklimatizace připraveno ve „trojce“.
Postupujeme samostatně, každý podle toho, co udýchá. Pomalu začíná svítit slunce. Je mi zima – chlad cítím na rukou, nohou, prostě všude. Snažím se každou částí těla pochytat sluneční paprsky a přijímat novou energii. Funguje to, postupně mi začíná být tepleji, jsem unavený, ale najednou, chce se mi víc a víc pokračovat.
Úsek mezi dvojkou a trojkou je náročný, výška je znát a já se nekonečným dlouhým sněhovým polem ploužím krok za krokem a k dnešnímu cíli ve výšce 7 200 metrů. Slunce už nabralo sílu, opaluje naše tváře a hlavně rty. Přes veškerou snahu ochránit obličej nejrůznějšími krémy, rty bolestivě praskají. Je mi jasné, že při jakémkoliv jídle se bolest několikanásobně vystupňuje – už tolikrát jsem to zažil.
Trojka je na dohled, odhadem 200 metrů. Normálně by je člověk překonal za pár minut, tady to trvá skoro hodinu a rozhodně se nešetříme. Z taktického hlediska máme náš stan postavený ještě dalších sto výškových metrů nahoře. Je tam lepší a hlavně bezpečnější plošina.
V tu chvíli tuto “taktiku” úplně neocením, znamená to pro nás další hoďku šlapání.
Jsem konečně tady! Vidím svůj stan a jsem šťastný, že už nemusím dál, že si můžu po dvanácti hodinách lehnout a odpočnout. Dnes pro mě cesta končí, člověk by se chtěl i radovat, usmát se. Jen to prostě nejde, nezbývá síla… Sedám do stanu, mačky mám na nohou a jen tak upřeně koukám do jednoho místa. U toho se snažím kontrolovat a uklidnit dýchání. V sedmi tisících to moc nejde a já jako ryba občas zalapám po dechu… Už ležím, nic nedělám a jen čekám na Lupiho.
Lupi přichází brzy, leháme do spacáku, vaříme polévku a přidáváme brambory, které jsme dostali ráno v kuchyni. Nic jiného krom čaje nejsme schopni pozřít.
Je osmnáct hodin, všude okolo ticho, klid.
Pomalu usínám, je mi dobře, je mi teplo… Usínám s myšlenkami na zítřejší den.
Vstáváme v pět ráno a vyrážíme do čtvrtého tábora. Před stanem potkáváme šerpu, dáváme se do řeči. A nic dobrého se nedozvídáme. Situace v Bottle-necku, v místě nad čtvrtým výškovým táborem, je špatná a onen prudký žlab je značně lavinézní. Vypráví, že se tam zřítilo v lavině několik šerpů s kyslíkem, kteří fixovali cestu pro své klienty. Začíná diskuze. Mára je už ve čtyřce, a pokud tam zůstane a bude čekat na počasí, sice se s ním přivítáme rádi, ale stan máme jen pro dva. Rozhodnutí padá téměř okamžitě, zůstáváme tady ještě jeden den!
Celý den tak odpočíváme a ležíme ve stanu… Večer klasika – polévka a čaj. Nic jiného žaludek nezvládne… Náhle zaslechnu hlas, dokonce známý hlas! Mára! Je to vážně on. Otevíráme stan a unavený Mára usedá k nám a vypráví, co zažil.
Na vrchol i za pomocí šerpů s kyslíkem nevystoupil nikdo… Podle fotek a popisu bylo jasné, že situace nad kempem čtyři je natolik nebezpečná, že pokusy dostat se dál jsou jen hazardem se životem. To dokazuje i fakt, že celkem čtyři šerpové z fixního týmu tam ujeli v lavině a jednoho Kanaďana při prošlapávání strhla další lavina. Po padesáti metrech se zastavil o skálu a vyvázl naštěstí “jen” s vykloubeným ramenem… Podle mě už do těchto míst skupina neměla vůbec dorazit, měli to otočit mnohem dřív.
Se smíšenými pocity vyrážíme brzy ráno na dlouhou cestu do čtyřky, na Rameno, jak tomuto místu říká každý, kdo to tady zná.
Myslel jsem, že to bude jako každý jiný přesun mezi C3 a C4, že se bude jen třeba obrnit trpělivostí a hlavně bezpečně postupovat vzhůru. Opak byl pravdou, byl to jednoznačně nejtěžší a nejdelší úsek. Osm set výškových metrů jsem stoupal téměř deset hodin! Uf! Jen těžko dovedu popsat to fyzické vypětí, kdy už ani hlava nechce pokračovat dál. Stále se opakuje ta samá smyčka. Pět pomalých kroků plus dvacet sekund odpočinku. Dokola a dokola… Konečně vidím vrcholovou hlavu pod Ramenem, dýchám jako lokomotiva… Poslední hodina přede mnou a konečně spatřuji náš malý červený stan na obrovské pláni v osmi tisících metrech…Chci křičet radostí, ale sotva dýchám.
Je tady nádherně… I když jsem unavený, vnímám ten úžasný pohled… Stojím vysoko, většina okolních štítů a vrcholů je pode mnou. To se vážně neokouká…
Stále dýchám v rychlém tempu a čekám už schoulený ve stanu na Lupiho… Ten dochází za necelé dvě hodiny. Unavený se rychle souká do spacáku. Jsme zase spolu, v nejmenším stanu na světě řešíme, co bude dál…
Celou noc fouká, do toho drobně sněží. Je nám téměř jasné, že nás tahle kombinace další den nikam výš nepustí… Jsme tady, na místě jen jeden den vzdáleném od vrcholu a nemůžeme nic dělat. Ta bezmoc je příšerná. Jsem smutný, stojím ráno před stanem, fouká a je mlha. Ani nevím, zda to mokré na tváři jsou slzy nebo jen topící se sníh.
Zbývá už jen jediný směr, kterým se můžeme vydat. A to dolů. Sbalit stan a sestoupit 3 000 metrů zpět do základního tábora.
To se nám podaří a ve čtyři hodiny odpoledne jsem dole. Na jedné straně jsem zklamaný z vrcholového neúspěchu a na té druhé rád, že jsem dole v bezpečí, že se můžu pořádně najíst, odpočinout si a začít zase normálně dýchat. Lupi přichází za dvě hodiny…
Dáváme společnou večeři a užíváme si pohodlí základního tábora… Usínám ve stanu na pohodlné matraci, je mi teplo… Jsem spokojený a přemýšlím nad tím, co asi dělají doma moji nejbližší. Myslím na ně.
