Letmým pohledem se naše oči střetnou a oba víme, že teď nás teprve čeká cesta zpátky. Neméně složitá, s novým sněhem a hlavně s únavou, která se na nás za tu dobu podepsala…
Rychle vše sbalit – navlhlé spacáky, jinovatkou pokrytý stan, lezecký materiál a veškeré další vybavení. Už ani nevím po kolikáté tohle děláme. Je to docela otravná činnost, není na ní nic zajímavého.
Společně se s Radarem navazujeme na jedno lano, nazouváme speciální sněžnice a vyrážíme. Před sebou máme nekonečný sestup v ledové stěně, občas se objeví mírnější úseky, které jsou ale pokryté čtyřiceti centimetry čerstvého sněhu. V kombinaci s hlubokými trhlinami se máme doslova na co těšit.
Sestupujeme z výšky 7 300 metrů do base campu (4 000 m).
Od včerejšího dne se nehlásí Kořen. Ten by měl, podle posledních informací, čekat už dva dny ve výšce 6 800 metrů. Jsem docela nervózní, netuším co se děje. Postupně klesáme a probíjíme se zasněženým svahy nedaleko výstupového hřebene. Občas se otočím, abych ještě na chvíli zahlédl vrchol Muču Kiš. Ano, ten, od kterého jsme stáli ještě před chvílí tak blízko. Hlavou se mi honí různé myšlenky…
Na sestup máme pouze dva dny, pak přijde podle předpovědi doslova mordor. A to už musíme být pryč. Jsme unavení a já cítím, že odcházíme v pravý čas. Více dní bych už nevydržel. Nemám sílu a jedu v podstatě na automatický režim. Taky mě trochu pobolívá hlava, což neznačí nic dobrého.
Asi po dvou hodinách se blížíme k místu, kde by měl bivakovat Kořen. Je tady opravdu hodně sněhu. Jen stěží poznávám místa, kterými jsme nedávno procházeli. V jedné prudké pasáži náhle Radar padá do menší trhliny. To nás jen upozorní, jak nebezpečný terén máme před sebou.
Opatrně pokračujeme a zároveň vyhlížíme Kořena a jeho stan. Ten se naštěstí brzy vynoří za skalní bariérou. Uff, opravdu jsem si oddechl. Tou dobou už mě napadaly různé myšlenky… Jsme vážně rád, že toho kluka blonďatého zase vidím. Společně popíjíme čaj a cucáme hašlerky. To je to poslední, co nám ještě zbylo.
Dál už pokračujeme ve třech. Naše staré stopy jsou dávno zaváté a zapadané velkým množstvím sněhu. Jdeme pomalu a každým krokem se boříme hluboko po stehna. Už ani není výjimkou, že se tu a tam někdo propadne do trhliny. Naposledy jsem to by já. Z ničeho nic jsem skončil čtyři metry pod povrchem s brýlemi plnými sněhu. V té chvíli už ani nejsem schopen projevovat emoce. Nějakým způsobem jsem vylezl nahoru a pokračovalo se dál. Ještě, že jsme navázání na společné lano.
Po dalších dvou hodinách dolézáme ke strmé ledové stěně. A tou už opatrně pozadu sestupujeme na předních hrotech maček a s cepíny v ruce. Zpočátku se nejistíme. Každý krok je třeba o to více kontrolovat. Chyba se neodpouští, tady ne.
Sestupujeme šest set výškových metrů. Nějaké délky slaňujeme. Celý tento úsek nám zabere asi čtyři nekonečné hodiny „lezení“ a hlavně neustálého soustředění. Kolem třetí hodiny dolézáme pod obrovský serak, kde dlouho odpočíváme. Vaříme čaj a stavíme stany, probíráme nejrůznější témata a nejen ta lezecká. Bavíme se o jídlech a dalších obyčejných věcech, na které se už těšíme. A nevynecháváme samozřejmě ani témata, která se točí okolo žen – i na ty se těšíme… 
Brzy usínáme, tady v 6 300 metrech to jde o poznání lépe.
Ráno rychle balíme a pokračujeme v dalším nekonečném slézání ledových stěn. Zasekneš jeden cepín, pak druhý, zakopneš mačky a to celé opakuješ šest hodin. Pěkně s velkým batohem na zádech a s únavou ve tváři i všech končetinách. Občas si odpočineš a jen tak koukáš na tu nádheru okolo sebe. Na špičaté zasněžené hory a dole v údolích položené rozpraskané ledovce. To jsou ty pohledy, které nikde jinde neuvidíš…
Ale ať jsou ty pohledy sebeúchvatnější, pro tentokrát chci být už opravdu dole. Chci se pořádně najíst, po devíti dnech umýt a hlavně si odpočinout.
Stále sestupujeme, obtížnější úseky slaňujeme a pomalu se blížíme k velkému kameni, tedy k místu, kde máme schované další věci. Nějaké jídlo, čisté ponožky a suché lehké boty. Tam by nás měli také čekat kluci z base campu, kteří nám vyrazili naproti.
Po dalších dvou hodinách jsme na místě. Velmi unavení, se spálenými obličeji a rozpraskanými rty. Esan a Beny nám nalévají polévku a čaj. To je přesně to, co v tuto chvíli nejvíce potřebujeme.
Poslední odpočinek a také poslední hodina sestupu. Tentokrát už v prudké kamenné suti až do základního tábora. Velmi těžko se popisují pocity návratu dolů. Okamžiky, kdy poprvé ucítíte pronikavou vůni pelyňku. Ta mě prostě dostane. Celé dlouhé dny totiž žijete v místech plných sněhu a ledu bez jakékoliv známky života, bez vůní. A najednou se dostanete do míst, kde voní tráva a první květy rostlin.
Tady už jedou emoce naplno. Stojíte v základním táboře, v místě které je pro vás symbolem bezpečí. Užíváte si tu směs pocitů a uspokojení. A možná i to jsou ty chvíle, pro které to všechno děláte, ze kterých několik následujících měsíců žijete…
Nevím, zda vám to dává smysl. Ale mě to dělá vážně šťastným…
