V době, kdy píšu tyto řádky, jsme už zpátky v civilizaci a já jsem za to vážně rád! Nebylo pro mě vůbec snadné toto sepsat, natož o celé věci přemýšlet. Ale nepředbíhejme…
Začali jsme pohodovým trekem z pákistánské vesnice Arando. [Saturace kyslíkem = 90] Z vesnice na samém kraji světa, kde jako zázrakem stála nemocnice. A nebyla to obyčejná nemocnice, byla to česká nemocnice. Ano slyšíte dobře! A ta na tomto místě, už od roku 2010 pomáhá místní obyvatelům.
Jsem opravdu rád, že se najdou lidé, kteří jakkoliv přiloží ruku k dílu a opravdu pomáhají. A na tomto místě bych chtěl poděkovat především Dině Štěrbové. DĚKUJI!
Vesnici Arando jsme nechali brzy za sebou a pomalu stoupali podél dlouhého údolí malou písčitou pěšinou k našemu cíli. Tím byl base camp pod horou Spantik. Cestu nám lemoval všudypřítomný pichlavý Rakytník se svými typickými žlutými květy. A v dáli se tyčily mohutné hory se zasněženými vrcholky. Podobně to pokračovalo další tři dny. S tím rozdílem, že těsně před base campem následoval přechod ledovce. S opatrností jsme si vychutnali asi pětikilometrový přechod tímto labyrintem. Pak přišel prudký výšvih a byli jsme doma! 4300 metrů vysoko a s rozhledy do všech stran. Prostě nádhera. [Saturace kyslíkem = 79]
Pár dní jsme se rozkoukali a brzy vyrazili nahoru na horu Spantik. A to s jasným cílem, dobře se aklimatizovat na náš hlavní letošní cíl. Tím je hora Muču Kiš, ležící nedaleko v Hunze. Pro tuto příležitost mi byla parťačkou má přítelkyně Terezka. Často jsem jí o mých dobrodružstvích ve vysokých horách vyprávěl a ona prostě chtěla nakouknout blíž. Proto jsem už doma nainstaloval hypoxický stan a všemu tak trochu pomohl.
Dobrodružství začíná
Vyrážíme s Terezkou brzy ráno. [Saturace kyslíkem = 87] Na zádech máme sbaleno vše potřebné. Včetně lyží, stanu, jídla na šest dnů a dobré nálady. Cesta nám pěkně utíká, jen na pár technických úsecích se jistíme. Pronásledujeme kluky z našeho týmu, kteří vyrazili už včera. Pomalu se rozednívá a slunce se svými paprsky začíná opírat do nejvyšších vrcholků. Brzy kluky doháníme, včera zakempovali těsně pod C1 (první postupový kemp). Prohodíme jen pár vět a pokračujeme dál. Slunce už v tu dobu ozářilo, co mohlo a pěkně nám zatápí pod kotlem. Docházíme do C1 (5300 m.n.m.), nasazujeme lyže a pokračujeme dál. Díky nim se vůbec neboříme a tak úsek mezi C1 a C2 ubíhá docela svižně. Zastávky využíváme hlavně k občerstvení. S přibývající výškou se zadýcháváme, to je také důvod pro zastavení. Všude okolo jsou vidět jen hory. Krásné, zasněžené, divoké a hlavně vysoké. Při tom pohledu si vždy uvědomím, jak malý tvor člověk je. Ten pocit ve mě vyvolává určité napětí a také obavy. Možná pramenící ze vzpomínek, které jsem už v horách prožil.
Po osmi hodinách docházíme sluncem ožehlí do C2 (5600 m.n.m.). Je to pěkné a bezpečné místo na dlouhém převážně bílém hřebeni. Ten se táhne pozvolna s občasnými prudkými výšvihy, až na vrchol Spantiku.
C2 jsme pracovně nazvali „Po homolí“.
Stavíme náš malý stan, vaříme jídlo a jen tak odpočíváme.
[Saturace kyslíkem = 79, Klidová tepovka 80-90].
Druhý den vyrážíme opět časně ráno. [Saturace kyslíkem = 84]. A hned ukrajujeme první metry prudkého výšvihu k homoli. Lyže máme na zádech a i přesto, že vyrážíme ještě dlouho před svítáním, nohy se boří občas i po kolena. Tady už funíme jako dvě lokomotivy. Po dvou hodinách dolézáme ke skalnatému hřebínku, kde to sněhové utrpení aspoň na chvíli přestává. Skalnatá část však brzy končí a my jedeme nanovo.
Z dálky ten úsek vypadal jako práce na dvě hodiny. Ve skutečnosti jsme tam necháváme hodin pět. A musím říct, že dnes jsem okolní hory vůbec nevnímal, na to už prostě nebyla síla. Dokonce ani do C3 nedolézáme a stavíme stan někde ve výšce 6100 m.n.m. Oba sedíme na karimatkách a teprve teď si dlouze vychutnáváme překrásné pohledy, které nám toto místo nabízí. Přemýšlíme co dál… [Saturace kyslíkem = 77]
Ráno si dopřáváme delšího odpočinku a vstáváme až v pět hodin. Dnes máme v plánu, pohodovým tempem jen 200 výškových metrů a C3 (6400 m.n.m.). Za tři hodiny tam jsme i s přestávkami. Tentokrát si okolí prohlížíme opravdu pečlivě. Vše jdeme na lyžích včetně prudkých pasáží a traverzů. Výška je znát čím dál víc. Oba se však cítíme docela dobře. Jsme lehce spálení, unavení a trochu opotřebovaní. Je zajímavé, jak se jen několik dní v této výšce člověku na člověku podepíše. Celý zbytek dne jen odpočíváme, vaříme a občas spíme.
(Saturace kyslíkem = 76). Večer spřádáme další plány. Pokud bude ráno dobré počasí, vyrazíme po třetí hodině směrem k vrcholu. V opačném případě spánek prodloužíme a pojedeme dolů. To vše s přihlédnutím k našemu aktuálnímu stavu.
Nepříjemný zvuk budíku ve 2:30 ráno a lehký vánek nám napovídá, že je čas. Vše máme připraveno, veškeré nepotřebné věci necháváme ve stanu. [Saturace kyslíkem = 80] Jdeme nalehko. Jen první část na lyžích, které brzy necháváme pod závěrečným hřebenem. Terezce není dobře, otáčí se a jde si lehnout zpátky do stanu. Já nazouvám mačky a pokračuju sám. Na hřebenu silně fouká, na sobě mám veškeré oblečení (peří i gore). Pomalu stoupám, občas se bořím a často vydýchávám. Je mi velká zima a to hlavně na nohy. Dolézám k prvnímu seraku ve výšce 6600 m.n.m. Vítr stále nepřestává. Hlavou se mi honí různé myšlenky. Zkouším vystoupat ještě několik desítek metrů. Přestávám cítit prsty na nohou. Už na nic nečekám, otáčím se a opatrně sestupuji zpátky dolů, za Terezkou. Vítr mi bičuje tvař a já tuším, že je to dobré rozhodnutí.
Přicházím do stanu a zalézám do spacáku, aspoň na chvíli se zahřát. Brzy svítá, vaříme čaj, balíme všechny věci a vyrážíme dolů. Ještě se letmo rozloučíme se Spantikem, nasazujeme lyže a jedeme dolů. Projíždíme okolo známých míst, slunce už začíná hřát a my si užíváme tu volnost a svobodu, kterou tyto hory nabízí. A také to, že nemusíme šlapat dolů bez lyží. Nahoře stále fouká.
Přichází obtížnější úsek, před ním krátce odpočíváme. Jedu první a Terezka kousek zamnou. Jedeme strmým, lehce namrzlým svahem. Několik pasáží dlouze traverzujeme. Vybírám vhodné místo k zastavení a odpočinek. Dívám se jestli nezahlédnu kluky Radara a Pavla, kteří by už touto dobou měli stoupat taky do C3. Terezka v tu chvíli dojíždí ke mě. A asi 20 metrů přede mnou padá. Lyže jí kloužou v prudkém svahu a těžký batoh znemožňuje koordinaci. Já jen bezmocně koukám a něco křičím…
Vše je v několika málo okamžicích úplně jinak. Rychle přemýšlím co dál, Terezka mi mizí za nepatrným horizontem. Oklikou okolo skalnatého hřebenu jedu za ní. Očima projíždím rozsáhlý a prudký svah s několika seraky. Nemohu ji najít.
Po chvíli mi oči sjedu ještě níž, to spíše omylem. A tam ji vidím, několik set metrů od místa, kde spadla. Třesou se mi kolena…
Rychle vyrážím za ní. Do míst, kde to vůbec neznám. Cestou si všímám věcí, které ji upadly. Mám nepopsatelný strach.
Pomalu dojíždím až k ní, ona sedí a dívá se na mě. Po tváři jí stéká krev, přilbu má rozbitou na kusy. Pomáhám ji sundat batoh a přitom se snažím přemýšlet. Přemýšlet, co dál. Není to tak úplně jednoduché. Kontroluji možná další zranění a je mi smutno. Terezka si stěžuje na bolesti kotníku. Má nateklé oko a z rozseklého nosu ji teče krev.
Znova se dívám na dráhu pádu a všímám si dvou seraků, které musela cestou překonat.
Po celou dobu spolu mluvíme, a to až do okamžiku, kdy začíná komolit slova. A já ji přestávám rozumět. Jsme jen na malé plošině uprostřed obrovského svahu, který tady rozhodně nekončí. Stavím stan a začínají nejhorší chvíle mého života.
Je velmi těžké o tom všem jen psát, natož přemýšlet…
Pokračuje zabalení do spacáku, organizování pomoci, volání našich kluků a požádání o pomoc prostřednictvím satelitního inReach komunikátoru. Následně několikahodinový transport. To už za pomocí kluků Radara a Pavla, následně i Kořena a Benyho. Do míst, kde bude „v bezpečí“. Opět stavíme stan a pomáháme ji do spacáku, začíná se stmívat…
Celou noc nespím, střídavě komunikuji se všemi, kteří nám mohou jakkoliv pomoc a střídavě pomáhám Terezce. Jediné na co se upínám a celou noc v to doufám je, ať je Terezka zase v pořádku. Od včerejšího dne se také velmi intenzivně snažím zajistit vrtulník, který by ji dostal dolů do bezpečí. Jsme ve výšce 5 300 m.n.m. A vím, že to v Pákistánu s vrtulí není vůbec jednoduché.
Je to nejdelší a nejhorší noc v mém životě… Mám strach…
Nad ránem se Terezce ještě přitíží…
Je šest hodin ráno a já dostávám zprávu, že vrtulník opravdu přiletí. To jsem potřeboval. Ani nevíte, jakou mám radost. Vše balím a připravuji, kluci mi pomáhají. V koutku duše se mi však vkrádá myšlenka… Co když nepřiletí? Snažím se na to nemyslet…
Je sedm hodin a já v dáli slyším rotorů zvuk. Ten zvuk na který se těším už druhý den… Přilétají dva armádní vrtulníky (vždy létají po dvou) a já mám slzy v očích… Kluci mi pomáhají s Terezkou do vrtulníku, který se přední části jen lehce dotýká sněhu…
Zažívám nepopsatelné pocity.
Děkuji moc všem, kteří mi a Terzce jakkoliv pomohli! Bylo vás hodně a my na to opravdu nikdy nezapomeneme.
Především však Radarovi, Pavlovi, Kořenovi, Benymu, Honzovi, klukům Včeličkovým. Dále pákistánské armádě – Askari Aviation Services, Irfanovi, Essanovi, pojišťovně UNIQA, Europ Assistance a dalším.
Terezka je už zpátky doma, mimo nebezpečí a čeká ji naštěstí „jen“ operace kotníku. [Saturace kyslíkem = 96]
Na to v jakém stavu byla při transportu vrtulníkem je to skoro až zázrak.
Ještě jednou DĚKUJI všem!
Tom
#dekujemevsem
