Hodně se mě teď ptáte a zajímají vás podobné otázky:
„Proč jste na tu Ká-dvojku vlastně nevylezli?“
„Bylo špatné počasí nebo podmínky?“
„Aha, někdo tam pak ale vylezl, ne?“
Pokud vás toto zajímá, mrkněte na článek a udělejte si vlastní názor…
V článku to nenajdete, ale je fér dodat, že za neúspěšným pokusem o výstup toho může být víc – možná naše rychlost, síla nebo vytrvalost…
Poznámka k nadpisu článku: Ne všichni klienti jsou stejní, najdou se i takoví s podobnými názory jako my.
zdroj: Aktuálně.cz – 20. 8. 2019 – odkaz
Vysoká cena za fotku na vrcholu. Klienti nutí Šerpy riskovat životy, tvrdí Petreček
Vrcholek obávané K2, druhé nejvyšší hory světa, se v červenci pokusili zdolat Tomáš Petreček a Klára Kolouchová. Každý jiným stylem a také s jiným výsledkem. Zatímco Petreček svůj pokus o dobytí vrcholku ve výšce 8000 metrů kvůli mimořádně nepříznivým podmínkám ukončil, Kolouchová se jako vůbec první Češka o pár dní později na vrchol dostala.
Jak ale popisuje Tomáš Petreček, druhý pokus o zlezení vrcholu, který nakonec v základním táboře prosadil nepálský horolezec Nirmal Purja, v jehož vleku K2 dobyla i Kolouchová, byl krajně nebezpečný.
Vzhledem ke špatnému počasí se proti Purjovu pokusu o zdolání hory, na jejímž úbočí zahynulo už 86 lezců, podle Petrečka postavila většina Šerpů, neviditelných pomocníků většiny komerčních výprav, kteří svým klientům pomáhají zafixovat lana a prohrnovat na obtížných úsecích cestu.
„Jedinou možností, jak vylézt na vrchol, bylo poslat je do ohromného rizika. A to jsem nechtěl. Věděl jsem, že už toho odpracovali dost s obrovským nasazením a hlavně s rizikem, které jen zázrakem nedopadlo katastrofou,“ říká Petreček.
Před nedávnem jste se vrátil z K2. Vaší výpravě se nepodařilo stanout na vrcholu. Jak to s odstupem času hodnotíte? Dalo se udělat něco jinak, abyste uspěli?
Zpočátku se vše vyvíjelo podle našich představ. Vše šlo možná až příliš hladce. Bohužel jen do čtvrtého výškového tábora ve výšce 8000 metrů nad mořem. Tam přišla nečekaná stopka v podobě velkého množství sněhu ve velmi strmých partiích. V tom okamžiku bylo jasné, co je třeba udělat. A rozhodně to nebyla snaha o další postup směrem k vrcholu. Museli jsme sestoupit do základního tábora. To samé udělaly i všechny další expedice, které byly tou dobou ve stěně hory. Bylo to jediné správné rozhodnutí.
Je to druhá výprava v řadě, kdy se vám nepodařilo vylézt na vrchol, ovlivňuje to nějak psychiku? Nehrozí, že na dalších expedicích kvůli tlaku z dalšího „zklamání“ půjdete do většího rizika?
Člověk se na to připravuje delší dobu, takže je každý tento „nezdar“ samozřejmě nepříjemný a jednoduše mě mrzí. Pokud ale lezete na tak vysoké hory, musíte i s touto variantou dost reálně počítat. Tady se obvykle chyby a špatná rozhodnutí velmi tvrdě trestají.
V základním táboře jste trávili čas i s Klárou Kolouchovou, které se na druhý pokus podařilo vylézt na vrchol. V čem se za těch pár dnů změnily podmínky? A proč jste druhý pokus neabsolvoval také?
Ano, s Klárou jsme byli v základním táboře prakticky v každodenním kontaktu, my ale lezli jinou výstupovou cestou. I my zvažovali, zda se o vrchol pokusit podruhé. Vyhodnotili jsme ale, že riziko je příliš velké. To vnímali i Šerpové pracující pro Kláru a další klienty. Po zkušenosti s vrcholovou partií nad čtvrtým výškovým táborem, kterou jsem už popisoval, se dalšího fixování v těchto rizikových místech účastnit nechtěli.
Základním táborem se dokonce šířila i informace, že v jednom z výškových táborů v Abruzziho cestě kvůli strachu z podmínek ve vrcholové pasáži vypouštěli kyslíkové lahve, aby tam už nemuseli.
Na Šerpy ale samozřejmě tlačili jejich klienti – horolezci. Někteří více, někteří méně a pár výjimek vůbec. Bez zajištění cesty a „prohrnutí“ zbylého sněhového vrcholového úseku by totiž neměli šanci dostat se na vrchol. Další tlak byl ze strany agentury, která zastřešuje veškeré Šerpy a vlastně je hlavním zprostředkovatelem celé horolezecké expedice.
Proč jste se tedy rozhodl nepřidat k druhému pokusu o zlezení vrcholu, který vedl Nirmal Purja, k jehož výpravě se připojila i Klára Kolouchová?
Rozhodnutí, že se podruhé o výstup na vrchol pokoušet nebudeme, jsem přijal zejména s ohledem na bezpečnost Šerpů. Jedinou možností, jak vylézt na vrchol, bylo poslat je do ohromného rizika. A to jsem nechtěl. Věděl jsem, že už toho odpracovali dost s obrovským nasazením a hlavně s rizikem, které jen zázrakem nedopadlo katastrofou.
Za tu dobu, co jsem s nimi strávil, jsem je víc poznal. Jsou to fajn lidi, kteří mají v Nepálu také své rodiny. Jejich prací je pomoci dobře platícím klientům, kteří chtějí vylézt na vrchol. Tomu bez výhrad rozumím, ale má to mít hranice. Pokud se Šerpové shodnou, že z bezpečnostního hlediska se na horu dále v těchto podmínkách nepoleze, mělo by se jejich stanovisko brát jako rozhodující. A to se bohužel neděje.
(Popis druhého výstupu podle Kláry Kolouchové najdete zde)
Co je to alpský styl?
Při alpském stylu lezení musí horolezec dobýt vrchol bez jakékoliv předchozí pomoci. Nesmí tedy vrchol zdolávat postupně (s návraty do základního tábora), nesmí použít již dříve založená fixní lana, umělý kyslík ani pomoc od jiných osob.
Kolouchová také zdolává vrcholy trochu jiným stylem či filozofií. Mohl byste popsat, jak se vaše přístupy liší?
Mně je vlastní takzvaný alpský styl lezení. Při této expedici však ani z naší strany o čistě alpském stylu hovořit nelze. Cestu Česen route obvykle leze během jednoho roku jen několik málo horolezců. Tento rok do ní – i pro nás dost nečekaně – naburácelo dalších třicet lidí. Byli to Šerpové a jejich klienti lezoucí z velké části s kyslíkem. Proto se zde nedá hovořit o pravém alpském stylu. Ten spočívá v lezení linie, kde pracujete převážně sami za sebe, veškeré věci si nosíte sami, v žádném případě nelezete s osobními Šerpy a nepoužíváte kyslíkové dýchací přístroje. Tentokrát prostě ta práce nebyla jen na nás. To jen pro vysvětlení.
Klára lezla s pomocí kyslíkového přístroje, týmem Šerpů s fixními lany, který cestu zajišťoval, a s osobním Šerpou. Já proti tomuto způsobu v podstatě nic nemám, každý má právo lézt dle vlastního uvážení. A to mé je výhradně bez pomoci druhých a bez stlačeného plynu v tlakové lahvi.
Jak se díváte na to, že ve vysokých horách je stále více dobrodruhů, kteří si chtějí na svém seznamu odškrtnout i položku „vylezl na osmitisícovku“?
Tato situace už převládá docela dlouho, je to patrné i na nižších vrcholech, například v Alpách. Pravdou však je, že těchto lidí pomalu ale jistě přibývá. Jak už jsem říkal, mně tito lidé nevadí. Je to jejich věc, vlastně mají i stejný cíl jako my. Zarážející – a hlavně nebezpečné – ale je, že mnozí z nich nemají ani základní zkušenosti a dovednosti potřebné pro pohyb v horách. Pro nás už je jedinou možností, jak si dál plnit své sny a cíle, lézt málo lezenými cestami či novými směry.
Reinhold Messner:
„Kdo použije kyslík, degraduje Everest na šestitisícovku,“ prohlásil před víc než 40 lety odvážně tyrolský rodák Reinhold Messner. A spolu s rakouským horolezcem Peterem Habelerem se to rozhodl dokázat. Ignorovali veškeré pochybnosti a 8. května 1978 skutečně stanuli na vrcholu nejvyšší hory světa, aniž by použili kyslíkové lahve. Ze svého triumfu si však odnesli smíšené pocity.
Lékaři byli proti a mnozí další horolezci je považovali za blázny. Reinhold Messner a Peter Habeler si však vedli svou. Lidský organismus musí být schopen adaptovat se i na víc než osmitisícovou výšku, a mají-li být himalájští velikáni dobýváni skutečně lidskou silou a ne technikou, neměl by horolezec používat doplňkový kyslík.
– Z celkového počtu evidovaných výstupů na Everest je výstupů bez kyslíku jen něco přes dvě procenta.
– Ze všech více než 8000 výstupů bylo provedeno pouze 208 bez použití umělého kyslíku.
Jak moc zdatným sportovcem musím být, abych s maximálním možným dostupným servisem, kam patří Šerpové, fixní lana, kyslíkové bomby, vylezl na osmitisícovku?
Na to nedovedu zcela objektivně odpovědět. Nikdy jsem výstup s kyslíkem nezkoušel a asi ani nevyzkouším. Obecně se však říká, že použití kyslíku reálně snižuje nadmořskou výšku o cca 2000 metrů. Z osmitisícovky tak údajně dělá šestitisícový vrchol. Pokud však mohu aspoň částečně hodnotit kondici lezců s kyslíkem, často to bývají průměrně zdatní jedinci. Fixní lana a Šerpové dělají ze samotného výstupu téměř turistickou cestu.
Kolik toho na hoře po lidech, kteří nevyznávají alpský styl, zbude? Míním tím lahve, stany a nejrůznější další odpadky?
Nebudu mluvit o Everestu, kde je nesrovnatelně větší koncentrace lidí, tím pádem i daleko víc odpadu a dalších skutečností s tím souvisejících. Například ve stěně K2 najdete mimo velkého množství fixních lan, které se téměř nikdy po expedici nesundávají, i výškové stany a další materiál. Tady je však snaha snést tento materiál dolů, což ale prostě někdy není možné. Zvlášť když si představíte, o jak velké skupiny působící ve stěně se jedná.
Před nedávnem obletěly svět záběry fronty takových lidí, kteří čekali, až se na vrcholu Mount Everestu uvolní místo, aby si i oni mohli udělat vrcholovou fotografii. Je současná situace ještě udržitelná?
Everest je, jak už jsem zmínil, velmi frekventovanou horou. Každý, kdo má nohy a ruce, tam chce být… Vlastně už tam lezou i lidé bez těchto končetin, což je fakt.
Nepál se tuto nebezpečnou situaci snaží už delší dobu řešit a teď o to intenzivněji. Ve hře jsou ale i nemalé peníze, které jednotliví horolezci za výstup Nepálu platí. Proto se domnívám, že k nějakému omezení počtu těch, kteří na Everest chtějí v daném roce vystoupit, jen tak v blízké době nedojde. Rád bych se však mýlil.
