„Nemyslete si, že když jde jen o závod, tak bude bezpečný. Počítejte s tím, že se vám klidně může něco stát,“ řekli závodníkům ještě před startem Mistrovství světa v Adventure Race jeho organizátoři. Letos se závodilo ve Francii a Česká republika na ně vyslala tři zkušené týmy. A prý to bylo opravdu maso. Jiný výraz snad pro takovou „sebedestrukci“ ani neexistuje.
Výšková nemoc, krvavé otlaky, vykloubené rameno, naražené žebro, zima a zvracení? To jsou běžné věci, které se při takovém závodě dějí. Více než sedmdesátka čtyřčlenných týmů z celého světa jela do francouzské Provence s tím, že možná závod ani nedokončí. Že ho prostě nezvládnou. Celou trasu asi 550 km s převýšením okolo 20 tisíc metrů se podařilo překonat skutečně jen patnácti týmům. Mezi nimi byla i čtyřčlenná česká výprava ve složení Tomáš Petreček, Barbora Válková, Jaroslav Krajník a Jiří Lorenz. Skončili na nádherném dvanáctém místě. Co všechno na sedmidenním závodu zažili, chvílemi připomínalo pokusy o přežití v divočině než sportovní akci.
Věděli jste, jak bude vypadat trať? Do čeho jdete?
Vůbec. Na některých závodech dostanete třeba dopředu pár informací, tentokrát jsme nevěděli nic. Bylo jasné, že to bude hodně do kopce, protože se startovalo v L’Argentière. Měli instrukce, co si všechno vzít, a to nám hodně napovědělo. Když berete mačky, tušíte, že to nebude zrovna po asfaltu. A organizátoři se na nás opravdu vyřádili V životě jsem nezažil tolik nečekaných extrémů v jednom závodě.
Zkusme to po pořádku. Jaké bylo chystání před startem? To je základ.
Museli jsme mít hodně věcí jako povinnou výbavu. Náhradní oblečení, helmy, lana, cepíny. Boxy do dep nesměly překročit povolený váhový limit. Takže když jsme všechno sbalili, zjistili jsme, že máme málo místa na pití.
K jídlu a pití se ještě dostaneme. Jaký byl start?
No už „první“disciplínou nás organizátor začal překvapovat. Místo treku jsme museli sednout na kola a na start si dojet. Takže čtyři sta lidí jelo ve čtyři ráno s nabalenými batohy do kopce na start. Závod začínal v horské oblasti Alp ve výšce 1400 metrů nad mořem. Terén se dost podobal Tatrám. První trek byl poměrně náročný, museli jsme povinně v trekových botách, s mačkami, lany a cepíny. Brzy jsme zjistili, proč je máme. Překračovali jsme trhliny, přecházeli ledovec. Nastoupali jsme skoro do 3 500 m. Tempo nic moc. Doslova jsme se vlekli rychlostí 3 km v hodině. Beskydskou sedmičku, minulý týden jsme běželi 9 km v hodině. S těmi těžkými batohy se nešlo ani pořádně rozběhnout.
Na prvním vrcholu začaly potíže Jiřího Lorenze z vašeho týmu. Začalo to puchýřem a skončilo hlubokými otlaky. Kde se stala chyba?
Mohou za to asi málo rozchozené boty. Težko říct. Obouvali jsme všichni čtyři stejný typ bot a nikdo jiný než Jirka, tak velké potíže neměl. Na spodní straně palců se mu udělaly velké a hluboké puchýře. On si je pak nechal ošetřit od lékaře závodu. Bolelo ho to stále víc a víc. První kopec potrápil i českého závodníka z jiného týmu. Kvůli příznakům výškové nemoci musel závod ukončit.
Otlaky Jirky Lorenze se během celého závodu jen zhoršovaly. Trpěl hodně?
Nejhorší to bylo poslední dny, to už skoro nemohl chodit. Musel si vyndat vložky z bot, aby se do nich s těmi všemi obvazy vůbec vešel. Poslední úseky na kole už jel taky jen v teniskách. V každém depu ho prohlíželi doktoři. Jeho nohy vypadaly opravdu špatně. A když mu ty, údajně jeden centimetr hluboké, otlaky seřezávali, tak strašně křičel, a sám si do pusy strčit plastovou flaštičku od nutridrinku jako roubík.
To bylo soukromé inferno jednoho z vás. Ale co ostatní? Jak jste na tom byli vy?
Báře nebylo dobře asi první polovinu závodu. Nemohla vůbec jíst. To se jí nestává. Holt si to špatné vybrala teď. My ostatní jsme byli relativně v pohodě. Ale taky jsem si zažil chvíle, kdy jsem si hrabl na dno.
Jaké?
Poměrně těžký byl raft. Na divoké vodě se hodně týmů převrátilo. Jedna holka si prý vykloubila rameno. Nahodili jí ho a jelo se dál. My tuhle divočinu propluli v pořádku. Horší to bylo s canyoningem ve 3 hodiny ráno. To je disciplína, kdy jde člověk kaňonem horského potoka. V tomhle případě to byla hodně hluboká a hodně studená voda. Krok vedle a strhne tě proud i s batohem. Voda se nám dostávala pod neopreny. Nic příjemného. Ale jednu výhodu to přece jen mělo. Zmrazilo nám to nohy natolik, že jsme necítili žádnou bolest ani ostré kameny.
Voda byla asi největší nástrahou hned na několika místech závodu, že?
Ano. Třeba když jsme slaňovali vodopád, o kterém jsme neměli tušení, dokud jsme k němu nepřišli. Jardu Krajníka nápor vody na laně převrátil hlavou dolů a nepustil ho zpět. Visel nohama nahoru a do obličeje mu padaly hektolitry ledové vody, nemohl moc dýchat, nic! Musel rychle dolů do vody, aby se mohl otočit a znovu chytit dech. Taková malá dramatická chvilka.
To bylo slaňování, ale tím to nekončilo….
Jestliže jsme si v tom kaňonu mysleli, že nám je zima, tak jsme ještě nevěděli, jak přísné to bude při podobné etapě v další části závodu. Organizátor nám říkal, že žádná voda už nás nečeká, ale zase to byla bouda. Přišli jsme k údolí, které se začalo postupně zužovat v kaňon. Nejdříve jsme přeskakovali malé louže. To už mi bylo divné. Pak se brodili většími jezírky a nakonec byli po krk ve vodě v botách, jen v trenkách s batohem na zádech. Koupel měla asi 13 stupňů. Naše čtyři hlavy s čelovkami doplavaly až ke kolmé stěně. Mysleli jsme si, že jsme zabloudili, ale bylo tam natažené lano. Po tom jsme museli šplhat nahoru. Zvlášť pro Báru to bylo těžké.
Nebyla vám zima, když jste vylezli z vody?
Vzduch byl o dva, tři stupně teplejší, takže to šlo.
A co orientace, bloudili jste hodně?
Samozřejmě jsme nesměli mít GPS, pouze mapu a buzolu. Mapa, kterou jsme vyfasovali, byla upravená. Organizátoři z ní vymazali všechny turistické trasy, abychom to měli těžké. Jasně, že jsme bloudili. To každý, ale maximálně tak 2-3 hodiny za celý závod.
Jak jste to zvládali psychicky?
Na každého asi působí nejhůř noc. Když se chce spát jednomu ze čtyřčlenného týmu, dokáže všechny hodně zpomalit. Proto se snažíme jeden druhého pořád povzbuzovat. Během jednoho nočního treku se chtělo spát třem lidem a já jsem se zhostil úkolu je hlídat. Snadno se stane, že někdo usne při chůzi. Takové mikrospánky nejsou ničím vzácným. A tři takoví spáči se během okamžiku ve tmě rozutečou každý na jinou stranu. To jsme si pak pár minut spánku dopřáli. Dělá se to tak, že si lehneš na bok i s batohem na zádech a okamžitě usneš.
Kolik jste naspali za těch 7 dní celkem?
Asi 10 hodin.
Kolik jste toho snědli a co jste pili?
Pili jsme hlavně vodu s ionťákem, protože jsme měli málo coly a museli se spoléhat hlavně na přírodní zdroje. Iontový nápoj se ale nedá pít pořád a nám už třetí den lezl krkem. Rozpouštěli jsme si aspoň šuměnky. Jakákoliv drobná změna chuti byla vítána. K jídlu jsme měli klasiku. Sladkosti, gely, v jedné noční zóně jsme vařili i v ešusu jídla ze sáčku. Dokonce jsme si s sebou na celý závod každý nabalili 15 tortil. Já měl jen jednu, nedokázal jsem to sníst. Vyhodil jsem to.
Poslední trek musel být asi na hranici sil…
To byl. Navíc jsme – opět překvapení – zjistili, že nemůžeme jít s hůlkami. Prý je tam rezervace, kde jsou trekové hole zakázané. Přitom jsme tam viděli přes den spoustu turistů, jak jimi ťukají o sto šest. Terén byl suťovitý, dost to podjíždělo, takže Jirka Lorenz se svými palci strašně trpěl. Občas jsem ho slyšel zařvat, ale nikdo tomu už ani nevěnoval pozornost. Bylo nám ho líto!
Jaký byl závěr závodu? Na ten se každý těší nejvíc.
Poslední etapa patřila kajaku. K večeru jsme po rozhoupaném moři dopluli do Monaka. Byli jsme šťastní, že se nám podařilo zvládnout závod celý, bez vynechání jediné etapy. Takže radost, radost a zase radost. A navíc umístění v elitní skupině nejlepších světových týmů bylo příjemné. Můžu říct, že těžší závod jsem ještě neabsolvoval.
