Sedím v základním táboře, severní stěnu Masherbrumu a jeho severozápadní hřeben mám jako na dlani. Ten pohled se neokouká, stěna se totiž mění každým okamžikem. Chvíli je krásně nasvícená vycházejícím sluncem, jindy zase zahalená do hustých mlhavých mračen a pak když vykoukne je zase úplně jiná. Je zářivě bílá, kompletně pokrytá novým sněhem.
Pak přijdou okamžiky, kdy zesílí západní vítr a ze stěny se stane doslova peklo. Bílé peklo, při kterém jste rádi, že máte svůj malý stan, karimatku, teplý spacák a místo, kde se můžete schovat.
Kluky, Máru a Radara jsem naposledy viděl při našem loučení v 5200 metrech (9.8.). Od té doby už uběhlo dlouhých šest dnů. Pro mě vlastně nekonečných šest dnů. A co teprve pro kluky, kteří jsou tam nahoře, bez špetky komfortu, odpočinku a dobrého jídla. Stále na ně myslím a kontroluji satelitní telefon, zda se na něm neobjeví ten mnou očekávaný symbol ohlašující příchod nové zprávy. Podobně to tady se mnou prožívá kameraman Galas, kuchař Ibrahim, pomocník kuchaře Zaheer a také vojenský důstojník Abdul.
Kluci postupují velmi pomalu, terén je obtížný, místy se brodí po stehna ve sněhu. Aktuálně se přiblížili k severozápadnímu hřebenu, kde jsme je včera poprvé zahlédli dalekohledem. A to díky malé oranžové tečce jejich stanu ve výšce 6800m. Dnes ráno (14.8.) už pokračují dál po zasněženém hřebeni. Brzy se nám však schovají do stínu, kam už naše dlouhé oko nedohlédne. Držme jim pěsti!
Tomáš – základní tábor 4330 m.n.m.
