Není to právě ideální. Ale kdy naposledy hory naplňovaly podstatu takového slova? Bílo a zase jenom bílo. Obrysy hřebenů se zvolna rozpíjí v mlhavé sedlině a člověk by dnes okolo sebe marně hledal jinou barvu. Také proto nejspíš narušuji malebnou souvislost sněhové pokrývky jako první. Proč zase já?
Co tady pohledávám – když jiní sedí s kouřícím hrnkem u teplého radiátoru a přes webkameru online doprovází vzdalující se žlutou postavičku, kterou za chvíli pozře nenasytná běloba? Je to můj svět! Motor mého života, potrava mé duše: pohyb, hory, chlad, bolest, únava. Vítr mi chladně našeptává, abych zastavil, abych povolil s přezkami lyžáků také uzdu svým cílům. O to už se pokoušel mnohokrát, často ještě silněji a s naléhavostí, přes kterou k mým uším ani vlastní hlas nedoléhal. Neuspěl a ani dnes nepřináší pádné argumenty.
Tučná červená písmena, dávající na špičkách lyží dohromady energický nápis ATOMIC, se navzájem předhánějí: Kdo bude na kopci dříve? Noří se pod miliony sypkých vloček a hned zase vyplouvají, aby ze svého povrchu setřepaly přebytečnou zátěž. Letmý pohled na levé zápěstí má pro mě povzbudivé sdělení: „Dobrý čas, Tome! Jen tak dál.” Díky, dávám do toho vše.
Skrz řídnoucí větve stromů ke mně opět doléhá tón mrazivého větru. Nevidí mě tady nahoře rád. Jinak by si odpustil štiplavé připomínky směřující k mým tvářím. Protiva. Ale o žlutou bariéru, bojující pod erbem Salomon, se jeho chladná povaha doslova rozplizne jako plameny o kovový štít. Chvála jí.
A dál už nemám kam. Jenom snad rychle dolů. Do zákrytu lesa, ztepilých smrků nazdobených bílou polevou. Nastoupáno? Čtyři sta výškových metrů. V západní stěně Baruntse čekají necelé tři tisíce. Takže dnes ještě minimálně třikrát nahoru. Nebo raději čtyřikrát. Vzhůru do panství, kde malý človíček znamená málo, ale dokáže mnoho, když musí. Nebo chce?
Jeseníky zima 2021, foto: Honza Navrátil
