zdroj: Metro.cz, 4/2018
Tomáš Petreček sní o Nanga Parbat od dětství. Teď tam poleze
Jeden z nejtěžších výstupů na osmitisícovku, navíc na legendární horu Nanga Parbat. Takový prvovýstup 4600 metrů vysokou Rupálskou stěnou čeká v červenci a srpnu dvojici českých horolezců Marka Holečka a Tomáše Petrečka. Ve stěně, která představuje výšku dvaasedmdesáti petřínských rozhleden budou bez podpory kyslíku a zřejmě úplně sami dva. Nikdo jiný se na tuto část hory pravděpodobně nechystá. Deník Metro položil několik otázek Tomáši Petrečkovi.
Proč jste si vybrali právě Nanga Parbat a zrovna Rupálskou stěnu?
Nanga Parbat je hora, která mě provází už od dětství. Jako malý jsem o ní často četl, doslova hltal příběhy, které se v jejích stěnách odehrály. V tu dobu mě však ani náhodou nenapadlo, že budu mít někdy možnost se tam podívat. Když přišla Márova (pozn. Marek Holeček) nabídka na dokončení jeho projektu v Rupálu, dlouho jsem se nerozmýšlel.
Co je na stěně zvláštní, čím je jedinečná?
Každá hora je svým způsobem jedinečná a to je asi to, co už odedávna horolezce láká. Já nedělám přehnaně velké rozdíly mezi horami podle jejich výšky, ať je to osmitisícovka, šestitisícovka, čtyřtisícovka, nebo klidně i nižší. Zkrátka mám vztah k horám obecně. Vždy se těším, jsem plný očekávání, co nového se stane, zda to bude snadný výstup, nebo naopak masakr, jaké budou podmínky, počasí. Baví mě ta různorodost a nejistota, která je pak často vykompenzována úžasnými rozhledy a pocity, které nejdou jednoduše popsat.
S Markem Holečkem jste, podle mého názoru, zcela rozdílné osobnosti. Jak jste se vlastně dali dohromady? A v čem si vzájemně vyhovujete?
Jo, to je asi pravda, a možná i díky tomu, že jsme úplně jiní, si sedíme a podnikáme spolu tyto dobrodružné výpravy, často s vysokým indexem poznání. S Márou jsme se potkali před pěti lety na expedici v Pákistánu a tam vzniklo naše přátelství. Mára je spolehlivý a zkušený parťák a já umím zase dobře vařit čaj. (směje se)
Jaké jsou vaše jednotlivé role v této výpravě?
Mára je lídr, má více zkušeností, jde o jeho plán, a já se snažím být dobrým parťákem. Oficiálně žádné role stanoveny nejsou, při samotném výstupu už každý tak nějak ví, co je třeba udělat, a často i vycítí, kdy není druhému nejlíp a je potřeba zabrat. Je jasné, že právě v těch nejtěžších chvílích se pozná společné fungování. A to je často rozhodující faktor i pro další společné plány.
Kdy odlétáte?
Pokud vše půjde podle plánu, měli bychom odlétat směr Islámábád někdy kolem 20. července. Letíme do země, kde funguje vše úplně jinak, než jsme zvyklí, a stejně mě to vždycky překvapí. Chování lidí, jejich živobytí, veškerá tamní organizace, prostě všechno, co pak člověka donutí přemýšlet.
Co nápadu s Nanga Parbatem říkají vaši nejbližší a přítelkyně?
Jako pokaždé, když něco takového plánuji a mířím do hor, nedá se říct, že by se zrovna radovali. Mají o mě strach. Na druhou stranu si už trošku zvykli, berou to jako součást soužití se mnou a pokaždé, když se někam vydám, snaží se mi obavy nedávat najevo. Cítím z nich obrovskou podporu, která mi pomáhá.
Dokdy budete mít platné povolení? Dokdy byste měli dosáhnout vrcholu a bezpečného návratu?
Plán na finální vrcholový útok připadá na druhou polovinu srpna. Samozřejmě s ohledem na počasí a aklimatizaci.
Máte informaci, jestli se na Rupál chystá ještě nějaká jiná výprava, nebo budete ve stěně úplně sami?
S největší pravděpodobností budeme v Rupálu sami. Předpokládáme ale, že v Diamírské stěně pár expedic bude, ale s jistotou nevíme bohužel nic.
Kolik s sebou berete materiálu?
Co se týče materiálu, toho bude jako obvykle docela dost. Ten, kdo mě zná, ví, že mám rád kvalitní přípravu a jsem poměrně pečlivý. Bereme s sebou i dostatek záložního vybavení, jídla, prostě vše, co může pomoct k úspěšnému splnění našeho plánu. Na druhou stranu tím, že polezeme alpským stylem a samozřejmě bez kyslíku, nebude třeba tolik vybavení jako při klasických expedicích, kdy je hmotnost celkové výbavy daleko vyšší.
Jakou budete mít logistickou podporu v basecampu?
V bejzu se nám bude starat o naše žaludky pákistánský kuchař se svým pomocníkem. Bez nich si to už ani nedovedeme představit. Jen si jako vždy musíme spolu nejprve vyjasnit některé důležité věci. Například to, že v každém jídle nepotřebujeme mít nutně zázvor a podobně. To, že budou každé ráno na snídani vajíčka, je téměř jisté. (směje se)
Budeme mít v Česku možnost sledovat vaše snažení ve stěně?
Určitě. Bereme s sebou satelitní telefon a satelitní terminál. S velkou pravděpodobností budeme schopni posílat krátké zprávy, a pokud signál dovolí, i nějaké fotky.
Jste členem Hasičského záchranného sboru ČR, konkrétně stanice HZS Opava. Jak vypadá vás obvyklý týden? Jak se dá tak náročná práce právě s tréninkem spojit?
Práce mi vyhovuje po všech stránkách. Baví mě, máme super kolektiv, kluci mi pomáhají a podporují mě, stejně jako vedení. Bez toho by to nešlo a já jsem za to opravdu moc vděčný. Navíc mám dostatek času na trénink. Týdně trénuji v průměru 25 hodin (běh, kolo, lezení, kajak).
Zúčastňujete se různých světových extrémních závodů. Měnil jste kvůli chystanému výstupu přípravu oproti předchozím rokům?
Ano, v zimě jsem trávil mnoho času na horách, ať už na skialpech, běžkách, či při lezení. Také na lezecké stěně jsem byl docela častým zákazníkem.
Čeho bylo objemově nejvíc?
Letos jsem se nejvíce snažil využít sněhu, kterého bylo dostatek. Skialpy, běžky a lezení v blízkých Jeseníkách, Beskydech nebo ve vzdálenějších Alpách. Také jsem u nás doma hodně běhal a často jezdil na kole.
