Marek Holeček – Otištěno v katalogu Hudy zima 2015
Jsou zajímavé momenty v lidském bytí. Jsou dokonce takové, že i v nejbujnější fantazii si je nedokážete dopředu představit. Přesto proběhnou a stanou se součástí trvalých vzpomínek, které i s odstupem času vyvolávají úsměv, slzy, nebo husí kůži s ledovým potem na skráních.
Má dvacátá šestá expedice s názvem Wild Challenge, která letos směřovala v letních měsících do Karákóramu a o jejíž přípravě jsem psal již do jarního katalogu, měla nakonec všechny atributy hollywoodského thrilleru. Myslím, že Spielberg, nebo Alfred Hitchcock by byli nadšeni za předlohu, která před námi teprve stála a měla prosytit následující dny, plné obav, hrůzy a vyčerpání. Jenže to jsme samo sebou dopředu s Tomem (Petrečkem) nevěděli. Sezóna pákistánských hor spadá do našich prázdninových měsíců, takže s těžkým srdcem jsem opouštěl rozjeté léto. Nedá se nic dělat, holt oběť, která se musí složit za touhu s vášní.
Takže, přeskočím rovnou až do momentu výpravy, kdy už proběhla aklimatizace v sedmi tisících a vyrážíme s Tomem za naším cílem. Jedná se o můj již třetí návrat pod stejné úpatí zářivého Gasherbrumu I. zvedající se kousek nad osm tisíc metrů v závěru ledovce Abruzzi. Tento diamant severovýchodního Karákóramu, byl projektem se stále nevyrovnaným účtem, kde prvovýstup jihozápadní stěnou mi z různých důvodů stále unikal. Já i Tom jsme na vrcholu již stáli, ale jinou cestou. Otázkou tedy zůstává, co tu znovu pohledáváme? Správný dotaz, přesto odpověď je prozaická. Nejde nám tím pádem jen o vrchol samotný, ale jakou cestou se k němu dostaneme. Tudíž „gro“ je vylézt v alpském stylu s panensky čistými srázy, kde lidská noha nemá svůj otisk. Převedeno ze slangu do běžné mluvy, čili začít lézt stále vzhůru, jen s tím, co utáhnou naše záda, případně dovolí naše dovednost. Špička kopce je pouze poloviční cíl, kde teprve obrátka dolů a návrat se stává skutečným vrcholem výpravy. Tak to je a vždy bude, i když vrcholy tvoří pocit úspěchu, tak bez návratu není, ať s ním, či bez něj, pokračování. Nicméně se jedná o tak silné lákadlo pro horolezecké srdce, jako bylo pro Amundsena dojít první na jižní pól. Oba moc dobře víme, kolik úsilí, útrap, nejistot a rizika před námi stojí. Že se nezadaří každý den, je více jak nad slunce jasné, ale za pokus to rozhodně stojí.
Po dvou dnech tvrdého lezení, které čítalo denně v průměru patnáct hodin nelidské dřiny, vše běželo jako po drátkách.
Za ten čas jsme se s Tomem katapultovali od ledovce vzhůru 1800 metrů, až k závěrečným vrcholovým partiím.
Chyběl ještě jeden den lezení, než bychom se převalili přes vrchol na protilehlou stranu do klasické výstupové trasy a následně jí pak seběhli dolů. Tak zněla mimochodem i rozvaha celého výstupu. Připomínám, že se jednalo o první dva a zároveň poslední „šťastné“ dny z následující dlouhé řady těch děsivých, kterých postupně začalo přibývat jako máku. Jednoduše počasí se rozhodlo ukázat svoji odvrácenou tvář a přišlo peklo. Následujících osm dní bylo ve znamení boje v zóně, kde kraluje již jen smrt!
Začal nám odtikávat skromně vymezený čas. Jeviště se nacházelo ve výšce v 7300 metrech, kde každým dnem se rozpouští život jak cukr na jazyce. Ruleta se již točila, jen výsledek, kdo s koho byl zatím neznámý. Ovšem nebylo ani stínu pochybností, že taháme za ten kratší konec. O co vlastně šlo. Octli jsme se již tak vysoko, že paradoxně dolézt na vršek a následně seběhnout druhou stranou bylo menší zlo, než slézat již prostoupenou stěnou.
Proč?
Pro lepší představu dodám veličiny, které stály v cestě. Ta stěna pod nohama měla rozměry známé severní stěny Eigeru. Jen celý kopec posazený o více jak 3 kilometry výš. Slanění představovalo 300 metrů rozbité skály, kde umístění jištění se rovná spíše hře s iluzí. Následné slezení 70stupňovým žlabem, muselo by proběhnout téměř bez jištění, pěkně čelem ke svahu, krůček po krůčku. Jelikož se čtyřmi šrouby do ledu žádnou bezpečnou hitparádu nepředvedete a na jištění nebyl jinými slovy časový prostor. Musím tady připomenout, že každá chyba se trestá odchodem do věčných lovišť. Není se tudíž již čemu divit, že jsme první dny vyčkávali na umoudření božstev. Na řadu přišly i modlitby, výhrůžky, nakonec prosby. Zcela k ničemu…
Po čtyřech dnech jsme museli s velkými obavami a pod tlakem dolů. Náš pokus zdrhnout byl rozprášen hned v zárodku. Jedinou ústupovou variantou se valila bez přestání sněhová řeka, kterou živil vichr a drobný padající sníh. Naše pohledy se setkaly a beze slov bylo jasné, „tímhle nemůžeme“!
Znovu stavíme na předchozím místě náš útočný pidistan.
Nezbývá než počkat, pokud chceme zvýšit šanci na návrat. Další dny se již nic nedělo, respektive bylo hnusně a my stále jen doufali. Osmý den, ač téměř nebylo vidět na krok a řezavý vítr šlehal do tváří ledovou krupici, vyrážíme do poměrově předem prohraného souboje. Lepší dát pokus, než chcípnout vyčerpáním, které v této nadmořské výšce muselo zákonitě přijít. Zmobilizovali jsme zbytek sil.
Náš sestup sebral další tři bivaky, kdy v mezičase vedlejší rameno laviny s kusy ledu vtrhlo bez pozvánky do našeho stanu. Nám se nic vevnitř nestalo, ovšem hadrový domeček byl na kaši. Mohli jsme koukat přímo na hvězdy, kdyby nějaké byly. Jednalo se o vyšponované dny pomalého slézání s kličkováním mezi padajícími lavinami. Jídlo už téměř došlo. Hladověli jsme, jen plyn do vařiče naštěstí vydržel. Mokré spacáky a chlad nás donutili tulit se k sobě. Prostě jak dva registrovaní milenci.
Od začátku lezení do návratu uběhlo neskutečně dlouhých 12 dní. Přičemž do batohů bylo na začátku nabaleno vše správně, čili hromada nervů, příslib dobrého počasí, dostatek fyzických sil a jídla. Jediným rozdílem oproti původnímu záměru a zároveň markantním rozdílem zůstává, že pro celkově poloviční čas. Jak je to v Járovi Cimrmanovi: „Spočítaný to bylo správně, jen jsme zapomněli vše vynásobit dvěma.“
Geneze měla své neuvěřitelné pokračování. Jakmile jsme prošli věčně živoucím ledovcem do našeho BaseCampu, čekalo na nás další překvapení. Náš styčný důstojník dosazený k výpravě od pákistánské armády vydal příkaz, kdy valná většina našich věcí již putovala dolů ledovcem. Dále šířil na všechny strany, že jsme již někde na kopci vyčichli. Pro jistotu poslal tuto informaci i domů. Naštěstí kuchař Imrana včetně Toma Galase, dvorního fotografa Hudáče, který dokumentoval naši výpravu přes sklíčka foťáku, nařízení autority ignorovali a dál věrně čekali.
Ano, jeden pokus zase skončil. Vrátili jsme se zdraví, jen s lehce namrzlými konečky prstů a oba vyhublí jak lunt. Za pár měsíců zase bude vše OK. Možná se mne zeptáte, zda veškeré úsilí za to stálo, či jestli má cenu neustále tahat čerta za ocas. Nejspíš odpověď zarazí, ale dokud cíl neztratí v mých očích ten dráždivý náboj a kopec nezmizí na Mars, tak se budu vracet. Zkuste si jen představit, že Edison, než se mu poprvé rozsvítila žárovka, by zanechal svého snu. Samozřejmě nevím, zda se příště zadaří, dá se počítat pouze s čistou empirií, ale víra i „vršky“ někdy přináší.
Mára Holeček
Více fotek a informací na www.theelements.cz nebo v zápisníku na www.blog.hudy.cz.
Poznámka: Otištěno v katalogu Hudy zima 2015.
