„Limity sice existují pouze v lidské mysli“, ale když tě hned druhý den lezení ve stěně rozbolí zub, není to dobré znamení. A když se bolest rovná trhání osmiček bez anestezie, máš rázem o zábavu postaráno.
Ale co, během lezení se to dalo ještě snést, samozřejmě za asistence armády růžových pomocníků. Jenže pak přišla noc…
A ta už tak „veselá“ nebyla. Bezesná bolestivá noc v 5200 metrech, v malém stanu, kde se skoro neotočíš a pomalu odpočítáváš každou minutu do rozbřesku. Hlavou se ti honí všelijaké myšlenky, ale především ta, zda budeš ráno pokračovat nahoru nebo to prostě jen zbaběle otočíš.
Situace se bohužel ani nad ránem nezměnila a já začínal tušit, že hned jak to bude možné vyrazím sám směrem dolů. S přibývající výškou se totiž stav obvykle nelepší, ba právě naopak.
Ráno jsem s Márou a Radarem probral situaci, zabalil batoh, rozloučil se a se slzami v očích vyrazil. Hlavou mi v tu chvíli běžel jediný program, a to dorazit bezpečně dolů. Věděl jsem, že mám před sebou mnoho velikých trhlin s jejímž překonáním si tentokrát budu muset poradit úplně sám. Také se mi zdálo, že bolest a léky způsobovaly lehkou dysbalanci mých pohybů. Občas jsem také zaslechl nějaké vzdálené hlasy, které tam ale s jistotou nebyly. Tu a tam jsem musel opatrně sestoupit pomocí cepínů strmý výšvih nebo s rozběhem přeskočit díru, která neměla často ani dno.
Po několika hodinách konečně sestupuji do míst, kde jsem sundávám mačky, spolykám další brufeny a pokračuji ještě níž na rovné plato. Na ledovcové plato, které už dobře znám a vím že do základního tábora to není víc než dvě hodiny opatrné chůze spletí trhlin, ledovcových potoků a řek.
Usedám na plochý žulový kámen, sundávám těžký batoh a spolu s ním ze mě padá veškeré napětí a soustředěnost… Dlouhé minuty tady sedím a jen tak hledím do stěny. Bolí mě celá pusa a já zase cítím, jak mi slzy pomalu stékají po tváři.
Moc mě to mrzí, ale letos se nahoru určitě nepodívám…
