Rozhovor: Lidé a hory – D. Polman; Foto: Tomáš Galásek
Slovo „výzva“ v názvu expedice Máry Holečka a Tomáše Petrečka na Gasherbrum I sedí jako ulité. Vždyť české expedici se podařilo na osmitisícový vrchol vystoupit po nové cestě naposledy před sedmadvaceti lety. Navíc expedičním stylem a nikoliv nejhodnotnějším způsobem – tedy stylem alpským. Na začátku byla snaha o mimořádný počin dotýkající se horolezeckého hvězdného nebe, v němž skončil při stejném projektu v roce 2013 Zdeněk Hrubý navždy. Ani letos Gashebrum I nepovolil dvojici českých horolezců ochutnat sladké ovoce zrající na trůnu bohů ve výšce 8068 metrů. Jak to při extrémních akcích někdy bývá, pravidla hry se změnila – místo chroupání sladkého ovoce přišel na řadu hořký boj o holý život:
„Po dvou dnech tvrdého lezení, které čítalo denně v průměru patnáct hodin nelidské dřiny, vše běželo jako po drátkách. Za ten čas jsme se s Tomem katapultovali od ledovce vzhůru 1800 metrů až k závěrečným vrcholovým partiím. Chyběl ještě jeden den lezení, než bychom se převalili přes vrchol na protilehlou stranu do klasické výstupové trasy a následně ji pak seběhli dolů. Tak zněla mimochodem i rozvaha celého výstupu. Připomínám, že se jednalo o první dva „šťastné“ dny z následující dlouhé řady těch děsivých, kterých postupně začalo přibývat jak máku.
Pak přišlo peklo na zemi a následujících 192 hodin boje v zóně, kde kraluje již jen smrt! Začal nám odtikávat skromně vymezený čas. Vysoko, tam v oblacích, odříznuti od možnosti pohybu nahoru či dolů, se pozvolna rozehrával závěrečný part o dvou ztracencích. Jeviště se nacházelo ve výšce 7300 metrů, kde se každým dnem rozpouští život jak cukr na jazyce. Ruleta se již točila. Jen výsledek, tedy kdo s koho, byl zatím neznámý. Ovšem nebylo ani stínu pochybností, že taháme za ten kratší konec. Na řadu přišly i modlitby, výhrůžky, nakonec prosby. Zcela k ničemu…
Od začátku lezení do návratu uběhlo neskutečně dlouhých dvanáct dní. Přičemž do batohů bylo na začátku nabaleno vše správně, čili hromada nervů, příslib dobrého počasí, dostatek fyzických sil a jídla. Jediným a zároveň markantním rozdílem oproti původnímu záměru zůstává, že to vše platilo pro celkově poloviční čas,“ napsal Mára Holeček bezprostředně po příjezdu z expedice.
Mára s Tomem cestu sice nedolezli, ale v jihozápadní stěně nechali vše, co mohli. Tedy kromě vlastních životů, což je moc fajn. Kromě miliónu podstatných výhod zachování jejich existence jsou i ty méně podstatné, leč velmi příjemné. Například poskytnutí rozhovoru pro náš časopis (www.lideahory.cz).
TOMÁŠ PETREČEK
Tome, pro tebe to byla první vyloženě průkopnická expedice v naprosto panenském terénu. Jak velký rozdíl je mezi výstupem po normální, na mnoha místech vyfixované cestě a výstupem alpským stylem ve stěně?
Pokud hodnotím výstupy na „osmitisícovku“, tak se opravdu jednalo o první takovou zkušenost. Je to velký rozdíl, většina cesty se leze, a to převážně bez jištění. Člověk musí být neustále ve střehu a koncentrovat se. Také vybavení, které jsme s sebou měli, bylo počítáno téměř na gramy. Na klasickou cestu s postupovými tábory bych si vzal určitě víc věcí.
Přizpůsobil jsi expedici s Márou i trénink, například více ses věnoval lezení?
Ano, lezl jsem více, trénoval i s cepíny na umělé stěně, kterou mám v práci. Šlo hlavně o trénink vytrvalosti. Mimo lezení se v průběhu roku ještě věnuji adventure race a účastním se závodů – běhám, jezdím na kole a kajaku. Fyzická kondice, kterou mám z těchto sportů, mi také hodně pomohla.
Jak vnímala expedici tvoje rodina?
To je spíše otázka na ně. Určitě si prožili těžké chvilky, ale nedávají mi to najevo. Mám jejich plnou podporu.
Jsi extrémní vytrvalostní sportovec, který má za sebou i mnoho úspěchů na závodech. Kam ve své kariéře řadíš pokus v jihozápadní stěně Gasherbrumu I?
Je to zase úplně jiný rozměr. To, co jsme nahoře zažili, bylo asi nejtěžší, co jsem dosud prožil. A to hlavně psychicky. Náš postup ve stěně byl rychlý, pak se pokazilo počasí a začal boj, který vyvrcholil náročným sestupem.
Čekání na zlepšení počasí v tak obrovské stěně a vysoké nadmořské výšce musí být opravdu nepředstavitelný nápor na psychiku. Co ti pomáhalo v těchto těžkých chvílích?
Je to přesně tak. Museli jsme se rozhodnout – zda čekat na lepší počasí a sestoupit. Nebo se pokusit o výstup i ve špatných podmínkách a doufat ve zlepšení. Do toho slábneš, protože moc nejíš. A co mi pomáhá? Nosím s sebou MP3 a pouštím si oblíbené písničky, třeba od Nohavici, Kabátu a také Járu Cimrmana.
Dalo by se říci, že největším úspěchem expedice byl váš návrat bez závažných následků na těle?
V konečném součtu asi ano. Byli jsme hodně rádi, když jsme zase stáli po dvanácti dnech v základním táboře.
Jak významnou roli sehrálo kvalitní vybavení v extrémních podmínkách, kterým jste byli po několik dní vystaveni?
Kvalitní vybavení hrálo velkou roli – ať už jde o oblečení, cepíny, boty… Také musím „pochválit“ náš stan, který odolával neskutečným poryvům větru a nebýt laviny, která nám ho nakonec poničila, vydržel by bez problémů celou expedici.
Mára o sobě s nadsázkou tvrdí, že je mistr světa ve slézání a „zdrhání“ z hor. Okoukal jsi od něho něco v této disciplíně?
Mára je opravdu v této disciplíně dobrý, to můžu potvrdit. Měl jsem co dělat, abych mu při slézání stačil. Začínám však v tom být taky dobrý.
Co jsou dle tvého názoru největší úskalí nové linie, po níž jste stoupali?
Kromě její lezecké náročnosti v tak vysoké výšce, kdy dýcháte místy jako lokomotiva a do toho musíte ještě makat, ať rychleji postupujete, je to hlavně těžká ústupová cesta. Dále tam je i nebezpečí pádu kamení a ledu. A poslední pasáž, která zůstává zatím neodhalena, může být ještě technický oříšek.
Jsou to „kdyby“ – ale nedá mi to. Myslíš, že kdyby vám přálo počasí, cestu byste bez větších problémů dolezli?
Chyběl nám asi den výstupu k dosažení vrcholu. Ale jak už jsem říkal – je tam ještě jedno místo, které může být problémové.
Jak vidíš své místo v českém himálajismu? Lákají tě i nadále nejvyšší vrcholy světa?
Hory mám rád, jak vysoké, tak klidně i nižší. Určitě bych rád do vysokých hor ještě jel…
Zdá se, že Mára v jihozápadní stěně Gasherbrumu I našel svou životní výzvu. Když tě osloví jako parťáka za rok, pojedeš?
Už jsme to řešili. Mára je dobrý parťák a linie cesty taky zajímavá. Nechávám si ještě čas na rozmyšlení.
MÁRA HOLEČEK
Máro, letos vás „sundalo“ počasí. Věděli jste, že má přijít nějaké peklo, nebo vás podmínky spíš zaskočily?
Sundali jsme se sami, stejně tak jak jsme se tam „sami“ navezli. Žádná jiná síla nerozhoduje za nás, tedy pokud opomenu gravitaci a laviny, který tento proces mohou maximálně urychlit. Počasí je jedna z proměnných v horách, které musím chtě nechtě při nástupu brát v potaz, čili je tam. Totéž podmínky ve stěně, momentální rozpoložení fyzických sil, psychická pohoda. A to jsem vyjmenoval pouhou část ze spektra, která ovlivňuje výsledek. Takže detailně si dopředu analyzuji vše dostupné, od počasí, kondice stěny, rozpoložení psýchy včetně naší připravenosti, než se přiměju k jedinému pohybu. Je asi jasné, že se nikdy nesejde ideál. Přesto musí vyjít s těchto informací jediná odpověď – buď to půjde, nebo ne. Vždy se hraje v uvozovkách jen o život a o nic více. Čili s problémy přicházejícími v průběhu a s neustále se měnící se situací, je třeba kalkulovat. Milá překvapení jsou bonus, který snadno bezbolestně přijmeme, ale průšvihy, které rozhodně nechceme, s jistotou přijdou a je potřeba na ně být co nejlépe připraven. Otázkou je, v jaké podobě se odrazí, ale tohle je na komplexnější rozbor a pouštět se do něj v tuto chvíli nehodlám. Jinak řečeno, dopředu jít s minusovým znaménkem, je téměř s jistotou předurčeno špatnému výsledku. Neboli ještě jinak, blázen je ten, kdo jde do avizovaného průseru s pocitem, že to takzvaně „dá“. Vracím se na začátek. Předpoklad byl, že úspěch je možný a rozdané karty pro náš výstup jsou příznivé. Vývoj ukázal svá zubiska. My jsme s Tomem dali platný pokus, který měl všechny atributy předem rozmyšlených kroků. Pod tíhou událostí, které nám byly v průběhu naservírovány, jsme reagovali správně. Tím jsme si nejspíš zachránili za výrazným přispěním štěstěny holé zadnice.
V jihozápadní stěně Gasherbrumu se asi nějaká „jistá“ předpověď počasí ani nedá řešit…
Dá se spolehlivě předpovědět budoucnost? Nedá! Přesto něčemu musím věřit a pro něco se rozhodnout. Soubor předchozích zkušeností by měl pomoci k vyšší pravděpodobnosti, že se lépe trefím. Jsou ovšem momenty, kdy se nabízejí jen špatné varianty, a přesto musí padnout rozhodnutí. Pak se přikloním k jedné z variant a věřím ji, jako by byla ta nejlepší z možných. Lepší než se bez přičinění táhnout osudem. Klasické rčení tvrdí, když do pekla, tak aspoň na osedlaném koni.
S humorem a nadsázkou tobě vlastní o sobě tvrdíš, že jsi mistr světa ve slézání. Dá se říci, že v jihozápadní stěně Gasherbumu jsi v této disciplíně získal už minimálně dvě olympijské medaile. A co víc, získal jsi de facto zpět svůj život. Dokázal bys nějak srovnat tyto dva šílené úprky ze zóny smrti?
Ano, tvrdím, nejsem dobrý v tom, co vylezu, ale z čeho dokážu zdrhnout. Ať to byla Rupálská stěna na Nanga Parbatu, ze západní stěny Gasherbrum III, atd. Jeden rozdíl je nabíledni…, poprvé na Gashi I. jsem bojoval s nevědomím a podruhé již se znalostí. Druhé vítězství bude vždy v této soutěži těžší než to první. Víte, co vás čeká, čeho se musíte bát. Třetí kolo byla již očekávaná rutina. A teoreticky při čtvrtém návratu, když se mi opětovně nepovede dolézt zamýšlený směr a budu se muset vracet, kdo ví, třeba to už bude nuda.
Tomáš asi tak bohaté zkušenosti s lezením v obtížném terénu jako ty nemá. Jak jste se jistili a co jste používali za materiál?
Rozhodně to není tak, že by Tomík neměl dostatečné zkušenosti z problematických terénů. Já bych rozhodně nešel s někým do pekla, kdo nemá dobře zažité procesy fungování v horách. Tomáš má vše, dostatečnou dovednost lezení v mixech, ozkoušené divoké bivakování, osahanou výšku, včetně rezistence fyzické i psychické. Jediný novum byla kombinace těchto dovedností na takové akci. Co se týče jištění? Když odpovím, že příručka bezpečnosti pohybu v horách tuto kapitolu nemá, respektive děláme z valné části pravý opak, než se tam uvádí, bude to pravda. Nejde o opovržení k pravidlům či zanedbání bezpečnosti, ale o účel. Pokud máte každý den vylézt vzdálenost velké alpské stěny a další den totéž a ještě jednou totéž, nezbývá než přenastavit priority. Do popředí vystupuje rychlost, z důvodů minimalizace vystavení se objektivnímu riziku. Klade to samo sebou vyšší nároky na sebevědomí, protože si musíte být jisti pohyby, které děláte i pod tíhou, že nejste jištěni. A jaký materiál s sebou? Moc ho není, z důvodu váhy. Pět friendů, totéž skob a šroubů do ledu. Jedno osmdesátimetrové lano, deset karabin, pár smyček a víru, že více nebudeme potřebovat. Hlavní je dobrá nálada a chuť pozitivně strádat. To je základní materiál, se kterým se musí a bude pracovat.
Jaké byly klíčové přednosti Tomáše?
Dobrý kamarád a klidný člověk. Mladší a lepší než já.
Pocítil jsi na Gasherbrumu, že ti je Zdenda více na blízku nebo s ním jsi v mysli na Gasherbrumu stejně jako třeba doma v Praze?
Vzpomínky vždy jitří smysly. Takže v den, co jsme nalézali do stěny, to bylo na den přesně, kdy před dvěma roky na stejném místě Zdenda odešel na onen svět. Snažil jsem se nepřenést smutek na Toma a doufal, že připomínky tohoto nešťastného okamžiku již definitivně vyprchaly. Blbost, nelze zapomenout, ale lze si naordinovat ty pěkné chvíle a soustředit se na přítomnost. Jedna sekunda špatná přeci nemůže převážit tisíce krásných hodin, společných zážitků. Tomáš dobře věděl, že se setkáme s hmatatelnou přítomností našeho předchozího fungování. Mluvili jsme o tom před odletem a i v průběhu výstupu nebylo žádné tabu. Tíživé momenty jsme překonávaly černým humorem, což bylo nejjednodušší pro vyrovnávání se se stavem věcí.
Dostali jste se s Tomem v cestě až do míst, která jsi ještě neznal?
Ne, dostali jsme se přesně tam, kam se Zdenálem roku 2009. Jen podmínky ve stěně byly rozdílné. Spodní část byla ledovatější, kde jsme se nyní nadřeli, ale horní vrcholová více beze sněhu. Pokud si mohu vybrat, tak letos bylo vše lépe připraveno pro úspěch.
Jak v malém stanu bičovaném větrem a sněhem utíká čas?
To záleží, jak dokážeš zaměstnat mysl. Pokud se prostor stane vězením, kde se užíráš, je to stejné jako sedět na rozžhavené plotně. Čas se vleče a ztrácíš mnoho energie. Naučit se putovat na niti jak „tulák po hvězdách“ je jediná možnost, jak optimalizovat úbytek sil a udržet si pozitivní myšlenkovou aktivitu. Jedná se o dlouhodobý trénink a výsledkem je pak lepší odolnost a vyšší šance pro přežití.
Co je klíčové v boji s vlhkem a zimou, aby člověk neumrzl nebo fatálně neomrznul?
No, toť otázka. Nejspíš poslouchat tělo, které dává jasné impulzy. Pokud překročím tuhle hranici, a je jedno z jakýchkoliv důvodů, koleduji si o průšvih. Obecně známé poučky, hodně pít, vhodně jíst, nevystavovat se dlouhodobě chladu a suché oblečení asi znáš. Jo a nelézt do hor, kde vše zmíněné v předchozí větě je přesným opakem.
Dokážeš si představit, jak by se vám v takové situaci vedlo s vybavením, které bylo dostupné v době, kdy jsi coby malý špunt hltal knihy s horolezeckou tematikou?
Ne, jelikož do stejné situace jsme se nemohli dostat. Jednoduché jak facka. Kdyby to šlo, tak by to už nastalo. Že se tak nestalo, je dané vývojem nejen materiálu, ale i pohledem. A koukat optikou dozadu je stejné, jako dívat se dopředu, jaké to asi bude. Můžeme se domnívat, ale realita je většinou zcela jinde.
Kriticky jste na tom byli také s jídlem. Jaký jste si určili denní příděl tekutin a jídla?
Tělo je schopno pod zátěží a nutností zachování se předvádět nepředstavitelné věci! Pokud ho k tomu donutíš a dopředu ho to naučíš. I když ztrácíš stovky gramů svalové hmoty denně, zůstáváš akční, dokud funguje vědomí chtít bojovat. To odchází vždy první. Bez jídla se dá vydržet dlouho, vodu jsme měli ve zmrzlém stavu všude kolem a plyn na její rozehřátí nedošel. Ve své podstatě prd bída.
Jak tě povzbuzuje vědomí toho, že tam daleko v Praze taťkovi fandí věrná fanynka Viktorka?
Trýzeň z nemožnosti se přitulit, vidět, přičichnout a poždímat to tělíčko je frustrující. Nejhorší strádání ze všech. Naprosto odlišné než touha vidět Kláru, přitom to neznamená, že láska je menší. Ale u dospěláka se s tím dá lépe vyrovnat. Na druhou stranu jedním dechem neznamená, že i sobecká část mého já nepotřebuje zalévat. Bez uspokojení sebe sama nejsem schopen předávat spokojenost následně dál. Potřebuji si udělat za dobře. Takže nad čím přemýšlí v okamžicích mé nepřítomnosti fanynka Viku, nevím, nejspíš si hraje a prdlá na taťku. Dělá dobře, protože jediný čas, který se počítá, je spojen se společnými zážitky a rozhodně ne s depresivním utápěním v slzách.
Změnilo se nějak tvé vnímání expedice od doby, kdy ses stal tátou?
Mělo by? Já totiž žádnou změnu po technické stránce nezaznamenal. Možná za těch pět let vzrostly ceny. Možná jako jediné relevantní, co mohu uvést.
Psal jsi, že styčný důstojník vás už v podstatě pohřbil. To je šílené. Měl někdo snahu pro vás uspořádat záchrannou akci? Byla by vůbec myslitelná?
Armáda v Asii a je jedno jaký stát, většinou dodá kreténa. Zákonitě. Jedná se vždy o příděl z řad vyšších důstojníků, kteří díky tomu, že se jen narodili v bohatší rodině, mají i kastovně přidělenou hodnost. Rovnítko není automaticky hloupí. Někdy jsou i vzdělaní, ale sociální cítění mají na úrovni řeznického psa. A k tomu si představte, že mají nutkavý pocit nás řídit. Zrovna nás horolezce… Jejich znalost o lezení je nulová, ale touha rozdávat rozkazy se sebevědomím Napoleona jim nechybí. Ano, jsou i výjimky. Takže mne nepřekvapovalo, když nás již zmíněný odstřihnul od živých a razil si co nejrychlejší cestou domů. On mě chtěl totiž vidět mrtvého již po příchodu do BaseCampu. Asi tak. Co se týče záchrany ze stěny, tak je se současnou jakoukoliv technikou v rozsahu týdnů neproveditelná.
Kam až se dostala zpráva o vašem „pravděpodobném skonu“ a co způsobila?
Každá poplašná zpráva vyvolá chaos. Proto dodržuji v průběhu inkriminovaných dní komunikační klid. Zaprvé nechci znervózňovat své milované a blízké kusými zprávami o ničem. Ostatním je s odpuštěním houby do toho, co se aktuálně děje. Pokud někomu chybí tento druh zábavy, tak RealityShow je dostupná každému v telce. Jediná důležitá informace nastane až pak, že jsme nazpátek, a i okolí mohu poskytnout ucelený report, který vůbec nic neztratil na své aktuálnosti. Dříve se přivážel výsledek po měsících a nic se nedělo. Když si třeba přečteme výpravy na jižní pól z počátku minulého století, přestože je to po tak dlouhé době, nic neztratilo na svém dramatu. Můj přístup je stejný. Nehledě, že satelitní telefon nějaký ten gram váží a raději si ve stejné hmotnosti vezmu něco k snědku. Co jsem již nedokázal ovlivnit, byl náš milovaný důstojník, který vše sledoval z bezpečí Campu a pouštěl bludy do světa. Naštěstí se neprokousal až k senzacechtivým médiím.
Dalo by se říci, že po lekci, jakou ti opět jihozápadní stěna Gasherbrumu I uštědřila, je stěna o to více nedostupná a tím pádem pro tebe do budoucna ještě více přitažlivější a cennější?
Jihozápadní stěna Gasherbrumu I. je reálný cíl. Tak jsem k problému vždy přistupoval a dál přistupuji. Že jsem sklidil neúspěch, je na druhou stranu poučení a motivace pro zlepšení. Nikterak nejsem zapšklý či odrazený. Dokonce ani chorobné nutkání, že o to víc teď musím, tam rozhodně není. Prostě jen jeden z projektů, které bych rád dokončil, ale svět se pro mne nepřestane točit, pokud se sen neuzavře. Mám přeci další…
