Czech expedition Pákistán – Muču Kiš – 2023
Konečně dolézáme do míst, kde lidská noha ve svém snažení zanechala svůj poslední otisk. Dál už je vše zahaleno doslova tajemstvím. Ano jsme v sedle na hlavním hřebeni mezi vrcholy Batura 1 a Muču Kiš. O toto místo se už pokoušelo mnoho expedic a pouze dvě toho dosáhli. Nikdo však nepokračoval dál.
Výška 7200 metrů je znát. Špatně se nám dýchá a taky postup je v těchto místech velmi pomalý. Sundáváme těžké batohy a několik minut jen sedíme, koukáme a odpočíváme. Sluneční paprsky nám nemilosrdně opalují už tak spálené tváře. A my si užíváme pohledy na okolní špičaté vrcholky hor a zařezaná údolí. Máme to tady vše jako na dlani.
Jsme tu jen Radar, já, všudypřítomný sníh, led a hory. Stavíme náš malý stan na tomto docela rozlehlém místě. Začínáme vařit vodu a jídlo, přitom plánujeme další postup. Náš cíl, vrchol hory Muču Kiš je v tuto chvíli od nás vzdálen něco kolem tří kilometrů a 250 výškových metrů. Zdá se vám to jako pohoda? Ne v této výšce docela určitě ne! Na příští tři dny však máme hlášené pěkné počasí a na to s Radarem sázíme…
Celou noc sněží a lehce fouká. To mě trochu znepokojuje.
Budíme se do husté mlhy a okolo stanu leží čerstvých patnáct centimetrů nového sněhu. Tady už není na co čekat, každý další den v sedmi tisících metrech je pro tělo velmi devastující. Rozhodujeme se, že to i přes mlhu vyzkoušíme. Rychle vaříme čaj a stoupáme po paměti nahoru k vysokému skalnatému hřebenu, podél kterého bychom měli pokračovat dál. Asi po hodině prošlapávání to otáčíme zpět. Na vině je velmi špatná orientace. Zpět do stanu dorážíme jen díky GPS navigaci. Bez ní bychom byli doslova ztraceni!
Přemýšlíme co dál. Počasí je stále stejně ošklivé naproti předpovědi, která slibovala jasno a bezvětří. Je nám jasné, že pokud bude stále sněžit, bude i sestup, pro nás dva, v tomto hlubokém sněhu velmi náročný.
I přesto se rozhodujeme zůstat ve stanu ještě do rána. Tady ta rozhodnutí jsou vždy velmi složitá. Na jednu stranu řešíte bezpečnost a na druhou fakt, že už jste velmi blízko, ke svému cíli. K cíli, kterému vše podřizujete poslední tři měsíce. Den za dnem, kdy opravdu vše směřujete pouze k jednomu cíli. Večer taky dostáváme informaci, že další člen expedice Kořen dorazil do tábora pod námi (6 900 m.n.m.).
Ráno zvoní budík. Opatrně otvírám stan s důvěrou v to, že předpověď nelhala. Opak je však pravdou. Venku je opět mizerná viditelnost, odhaduji tak na dvacet metrů.
Začínám být lehce nervózní. Je jasné, že tady už další den být nemůžeme a nechceme. Musíme tedy přijít s jasným plánem. A ten přichází během několika minut. Vše zabalíme a budeme pokračovat na těžko dál (se stanem, spacáky, jídlem a dalšími věcmi). Opět jen po paměti a podle toho, co máme na fotkách. Postavíme stan někde na hřebenu a další den, pokud bude pěkně, „zaútočíme“ na vrchol. V opačném případě to bude poslední noc nad 7 000 m a my začneme sestupovat dolů. Jiná možnost tady prostě není.
Další čas už nemáme, podle předpovědi se má definitivně zkazit počasí. A to už tady nesmíme být.
Touto dobou se nám také plní satelitní telefon příchozími zprávami, které upozorňují na blížící se nepříznivé počasí. A připomínají, že už trávíme v zóně smrti (nad 7 000 m.n.m.) druhý den! My si to všechno uvědomujeme, jen to prostě ještě nechceme vzdát.
Vše tedy balíme, každý má své úkoly. Za tu dobu se z nás stal sehraný tým. Naposledy skládáme navlhlý stan a jen doufáme, že dnes vyleze aspoň na chvíli slunce. Které nám pomůže vše vysušit.
Opět začínáme stoupat ke skalnatému hřebenu, je veliká zima. Viditelnost tak třicet metrů. Jsme společně navázáni, pro případ náhodného setkání s ledovcovou trhlinou. Brodíme se hlubokým sněhem a já cítím velkou únavu. Po dvou hodinách konečně zpozorujeme skalní útvary, které jsou nám povědomé. Já jsem už ani nedoufal, že se tady dohrabeme.
Podél nich pokračujeme až k velké žulové skalní hlavě. Tady objevujeme místo vhodné pro stavbu stanu. Rychle jej stavíme a všímáme si, že první sluneční paprsky pomalu pronikají mezi mraky až k nám. Zanedlouho ležíme v našem malém oranžovém stanu a s přibývající teplotou se i naše nálada zlepšuje.
V jednom okamžiku je ve stanu dvacet stupňů, tedy čas na sušení všech věcí. Také naše těla rychle přijímají nabízené teplo plnými doušky. Však taky nebude trvat dlouho a plusové teploty se změní jakoby mávnutím proutku v ty mínusové. Ano, tak rychle se to tady střídá…
Jsme ve výšce 7300 m.n.m. Na vrchol to máme 1,5 kilometru po hřebenu a něco okolo 150 výškových metrů. Na cestu dolů musíme počítat minimálně dva dny v případě hezkého počasí. Zásoba jídla už nemůže být menší. Máme pár hašlerek a několik polévek…
Během následující noci nám chodí další satelitní zprávy a také informace, že se Kořen už nějaký čas nehlásí. Naposledy psal, že zůstává stále na stejném místě a doufá, že ho tam nic nesmete. Nemůžu moc spát, jsem unavený, ale přesto to nejde.
Budík v 1:30 oznamuje, že je čas. Je jasno a mínus 25 stupňů. Rychle se s Radarem oblékáme a připravujeme na finální výstup. Necítím se vůbec dobře. A to mimo výstupu, musíme dnes ještě sestoupit a uhánět tak před přicházející frontou špatného počasí. Cvičně si vyzkouším kolečko kolem našeho stanu a je mi jasné, že dnes to pro mě nahoru určitě nebude. Sotva pletu nohama… Vysílám tedy Radara samotného a zalézám zpět do stanu. Je mi zima, už ani necítím lítost, že nemůžu pokračovat… Jediné co teď řeším je, ať se co nejdříve zahřeju. Snažím se, ale nic nepomáhá.
Neustálé pokusy o rozehřívání přeruší, až zvuky přicházející z poza stanu.
Radar se po dvou hodinách vrací. V jeho očích je vidět zklamání. Velké množství sněhu a lavinézní terén ho nepustil dál. To jsou ty okamžiky, kdy člověka opravdu něco mrzí, ale nemůže s tím vůbec nic udělat.
Teď už je jasné, že i letos zůstane hora Muču Kiš panensky nedotčena. Udělali jsme maximum a i přesto to nestačilo.
Jedno je však jisté, byl to zatím ten nejzdařilejší pokus, při kterém jsme dosáhli míst, kam ještě nikdy v historii lidská noha nevkročila.
Letmým pohledem se naše oči střetnou a oba víme, že teď nás teprve čeká cesta zpátky… Neméně složitá, s novým sněhem, a hlavně s únavou, která se na nás za tu dobu podepsala.
