Po velmi dlouhé době stojím zase na startu B7. Tak nějak tuším, co mě čeká. V uplynulých letech jsem závod nestihl – vždy jsem byl někde v horách, na expedici. A tak jsem letos chtěl využít toho, že jsme se z Pákistánu vrátili dříve. Nohy měsíc neběhaly. Mám trochu pocit, že to zapomněly. Tak uvidíme.
Je pátek, deset hodin večer. Stojíme s Terkou, mou parťačkou, na třineckém stadionu a čekáme na startovní výstřel. Vybíháme a užíváme si tu lehkost běhu, kdy jsou ještě nohy úplně čerstvé a nasáváme spokojeně atmosféru tak typickou pro B7. Cestou na Javorový míjíme hloučky lidí. Svým povzbuzováním náš ženou kupředu, jako kdyby se blížil cíl. Dobře vím, že se nevyplácí přepálit úvod. A tak s Terkou volíme tempo, které nám vyhovuje a dodržujeme taktiku, kterou jsme si domluvili.
Jsme na vrcholu a běžíme dál, jen občas postřehnu dole osvícený Třinec a špalír čelovek za námi. Je to pěkný pohled.Pokračujeme a postupně ukrajujeme další a další metry trasy, která se mi už v minulosti vryla do paměti. Není tak problém si je rychle vybavit a zavzpomínat, jak jsem tady probíhal ve dvojici s Liborem Uhrem, Pavlem Štrynclem nebo Bárou Válkovou.Postupně přebíháme vrcholky Příslop, Malý Travný a dobíháme do Krásné. Občerstvujeme se a dobíráme vodu. „Prohazujeme“ pár slov s našim supportem Honzou, který se o nás celý závod stará jako naše máma.
Klušeme dlouhým nekonečným údolím s táhlým stoupáním až na Kykulku. Ono to slovo nekonečné se mi teď nějak často vkrádá do mysli. Mám takové tušení, že mě to jen tak neopustí. Pak docela v rychlém tempu na Bezruč a prudkým občas kamenitým stoupáním na Lysou horu. Cestou předcházíme doslova davy závodníků, mnozí startovali dlouho před námi. Je to náročné a síly nám to rozhodně nepřidává.
Nálada a chuť závodit je stále na stupni deset, brzy docházíme na vrcholu nejvyšší hory Beskyd. Opět s krásnými nočními výhledy na osvětlené vesnice a města, na které ale máme jen zlomek času. Pak už jen seběh do Ostravice – středně nekonečný seběh. Už se těším na občerstvovačku a na polévku, která vždy pomůže. Překvapení v podobě několika desítek metrů dlouhé fronty mění plány a polévka se nekoná. Beru aspoň meloun a cestou ho zajídám houskou. Už nás bolí nohy a jen díky prvním paprskům slunce na to občas zapomínáme.
Cestou na smrk Terka zrychluje, já bych v té chvíli ani nemusel… Ale přidám se. Jestli bylo až doposud pro mě něco nekonečné, tak teď je to nekonečné na druhou. A pokud znáte trasu B7 a seběh dolů ze Smrku, tak víte, že to také není na patnáct minut… Prostě s těmito myšlenkami stoupáme nahoru, předháníme odhadem tak dvoutisícího závodníka. Už ani nemám síly děkovat…
Na vrcholu už naplno svítí slunce a nám to dodává potřebnou energii. Teď už rychle po červené dolů a dále nahoru na Čertův mlýn. Celou dobu se přetahujeme s jiným týmem, no aspoň se nenudíme. Šlapeme a já si začínám všímat lidí, kteří jdou bez hůlek. Vůbec jim nezávidím a jsem rád za ty své, které mi do kopce neskutečně pomáhají.
Pokračujeme přes Tanečnici, Pustevny (tam už se výborná polévka konala) a dolů do Ráztoky. Dole jsme opravdu rychle, než bys řekl švec… No a při výstupu na Radhošť nás zase docházejí naši „staří“ známí – soupeři z mix týmu Hobby Runners. Stále se nenudíme. Před námi je už jen Pindula a nekonečně dlouhý výstup na Javorník a pak seběh do Frenštátu na náměstí. Ale nepředbíhejme.
Na Radhošti rychle čepujeme a běžíme dolů hlava nehlava. No možná o něco pomaleji. Na Pindule pak poslední občerstvení a také finální výstup. Stupňujeme tempo a já pořád vyhlížím mix tým před námi, jestli je třeba nespatřím. Místo toho stále předbíháme jiné týmy a jednotlivce, kteří startovali daleko před námi.
V jednom okamžiku, když předbíháme jeden z týmů, úplně náhodou zjišťujeme, že je to dvojice, která startovala stejně jako my a tedy je to naše přímá konkurence… Naštěstí neklade odpor, předbíháme ho a brzy si vytváříme náskok.
Čipujeme poslední stanoviště na vrcholu. Rychle kontroluju, zda máme stále svůj náskok a pod sebou již viditelné cílové město. Teď už nás nesmí nikdo předběhnout!
Stehna jsou docela „rozsekaná“ a prudký seběh jim už moc nesvědčí. Stále nikoho nevidíme, běžíme přes řeku, pak malou pěšinou k prvním domům a známou silnicí na mírně stoupající kostky, které nás vedou až do cíle, na náměstí do Frenu. Jo! Jsme doma a dál už nemusíme…
Celkově druzí v MIXech se ztrátou osm minut na vítěze.
Jsme spokojení a ještě více unavení…
Děkuji Terce za super výkon a oporu. Ferdovi (Honzovi Wertichovi) za příkladný support, Liborovi a celé jeho partě za pořádání tak náročného a pěkného závodu, kterým Sedmička bezesporu je…..
Vybavení, které mi při B7 pomohlo:
