Sedmadvacetiletá drobounká Barča Válková miluje cestování, francouzštinu a ráda peče buchty. Určitě by jí slušela sukně a nějaká pěkná kytka za uchem. Jenže ona se nejlíp cítí v cyklistickém nebo běžeckém dresu. Díky tvrdým tréninkům a mimořádně pevné vůli dává na frak chlapům v nejtěžších závodech vůbec – v adventure race. Hodiny jízdy na kole střídavě prokládané desítkami běžeckých kilometrů, bruslením a pádlováním v kajaku jí nedělají problémy. I proto je parťačkou jednoho z nejlepších outdoorových sportovců, Tomáše Petrečka. Nedávno společně a proběhli cílovou páskou na Mistrovství ČR v Kadani a před dvěma týdny zvítězili v kategorii dvojic na závodě Hostýnský osma. Jaké to je polykat společně na soutěžích tolik kilometrů a nemít ponorkovou nemoc? O tom vypráví Tomáš i Bára.
Přátelství na život a na smrt. I takhle by se dalo nazvat to, co vás spojuje?
Tom: Vzhledem k tomu, že jsme prožili skutečně hodně bolesti a poprali se s tolika výzvami a podali nejeden hraniční výkon, asi ano.
Barča: Tom umí podržet člověka nad vodou. A to doslova, takže bych to tak klidně řekla.
Vypověděly vám někdy při delším závodu nervy? Přece jen toho moc nenaspíte.
Tom: Barča zvládá náročné závody psychicky moc dobře. Krizi jsem s ní zažil snad jen jednou. Bylo to v Portugalsku. Jeli jsme na kajaku už čtvrtý den, ve tmě, moře se pořádně houpalo, vítr hučel a ona začala křičet na Marka Navrátila: Máro, Máro…..a já se ptal: Baruš, co je? Ona mi odsekla: Volala jsem Máru! Prostě si vsugerovala, že jsem jí něco udělal. Tak dlouhé závody bez odpočinku jsou na bednu. Pro každého.
Barča: Tom vůbec není labilní. I při závodech si udržuje všechny své obvykle vlastnosti a je naprosto vyrovnaný. Jediný rozdíl nastává po několika probdělých nocích, kdy přicházejí halucinace a při jeho odpovědích a reakcích se opravdu pobavím, protože bývá popletený. Ovšem to každý z nás. (smích)
V závodech adventure race tvoří družstvo obvykle tři chlapi a jedna žena. Jak se snášíte?
Barča: S kluky se snáším skvěle, jinak bych s nimi nemohla trávit tolik casu. Které holce by se nelíbilo být jediná opečovávaná ženská v chlapské společnosti?
Tom: Co se výkonu týče, Barča je plnohodnotný člen našeho týmu. Nemusíme řešit nějaké rozdíly. A do party těžko hledat někoho lepšího.
Každý bydlíte jinde. (Bára pracuje v Praze, Tomáš žije v Opavě). Trénujete někdy spolu?
Barča: Výjimečně. Závody jsou zároveň tréninky. Jinak jedeme každý podle sebe.
A jak vypadají vaše tréninky?
Barča: Hodně jezdím na kole a taky běhám, ale nikdy jsem neměla žádného trenéra, takže sport pořád provozuju na amatérské úrovni. Oproti specialistům v těchto disciplínách mám obrovské mezery. Ale baví mě jakákoliv dřina. Cyklistika a běh mají obrovskou výhodu v tom, že je můžu dělat klidně sama. Kdykoliv a téměř kdekoliv, což mi vyhovuje, protože pořád cestuju.
Tom: Z největší části se věnuji kolu a běhu (treku), dále rád lezu, hlavně v horách. Doplňkové aktivity jsou pro mě kajak, inlajny a plavání. Všeobecně se rád pohybuju v přírodě.
Takže žádný trenér ani poradce?
Barča: Ne. Moje tréninky nejsou moc promyšlené ani systematické. Řídím se heslem „čím víc, tím líp“. Třeba nikdy jsem netrénovala na rychlost. Lákalo mě doběhnout nebo dojet co nejdál, nejlépe v drsných podmínkách, což jsou docela dobré předpoklady pro sport, který dělám. Dokonce nejsem ani moc soutěžní typ, ale mám ráda výzvy a silné zážitky. A těch není při závodech nouze.
Tom: Mám spíše poradce, se kterými obecně tréninky konzultuji. Těch aktivit je opravdu hodně, proto se snažím dodržovat jen určité zásady.
Bolí vás někdy vůbec nohy?
Barča: Musím říct, že v poslední době mě nohy moc nebolí, nebo tedy svaly. Nohy jsou na pomalý vytrvalý pohyb zvyklé. Po závodech adventure race je jasné, že se občas objeví nějaké puchýře a nohy jsou „ochozené“, ale minulou sobotu na závodě Hostýnská osma se mi po dlouhé době podařilo pocítit, jaké to je, když nohy opravdu bolí. Týden předtím jsme se zúčastnili MČR v Adventure race, což byl třídenní závod, dvě noci jsme vůbec nespali a nebylo moc času na pořádnou regeneraci. Navíc mi od začátku nebylo dobře od žaludku, celou trasu jsem nemohla jist ani pít a závod jsem si celkem protrpěla. Ale Tom nezklamal a snažil se mi co nejvíc pomáhat. No a už při prvních kopcích jsem pěkně začala cítit bolest na zadní straně stehen a ještě po třech dnech chodila jako invalida.
Tom: Ano, bolí… Obzvlášť po dlouhých závodech. Jsem jen obyčejný smrtelník!
Které okamžiky v závodě jsou obecně nejtěžší?
Barča: Na závodech nesnáším tu dobu před startem, kdy na mě doléhá nervozita a všechno je teprve přede mnou. A taky hned po startu, kdy je tempo velké a všichni jsou rozhodnutí vyhrát na prvních kilometrech.
Tom: Pro mě jsou nejhorší noční etapy adventure race. Člověku se chce spát a všechno ubíhá strašně pomalu. Dále pocity zimy při nejrůznějších vodních disciplínách. Například jednou jsme plavali v jednu hodinu ráno v nějaké větší velmi chladné řece i s věcmi, myslel jsem, že zmrznu!
Které momenty jsou naopak ty plusové a za nic byste je nevyměnili?
Barča: Závody jsou většinou zábavné a vzrušující. Nejhezčí okamžiky přicházejí až v cíli. Ten pocit se ničemu nevyrovná. Příjemná únava, zasloužený odpočinek, pořádné jídlo a taky rozebírání postupu celého závodu. Prostě zážitky, na které se nezapomíná.
Tom: U každého dlouhého závodu se při protnutí cíle dostavuje pocit uspokojení a radosti. To vše je ještě umocněno dobrým výsledkem a tím, že se o zážitky podílíte se svým týmem. Ten beru jako svou rodinu!
Aby člověk mohl takhle dřít, musí mít v pořádku hlavu. Co vás dovede rozhodit a naopak – jak zní vaše mantra, kterou si opakujete až do cíle?
Barča: Dokáže mě rozhodit, když se náš tým nechová jako tým a závodíme každý odděleně a každý se soustředí jen na sebe a nejpomalejší článek trpí. To se pak snažím vnitřně povzbudit a opakuju si, že po dokončení už budu sedět jen na zadku a žít klidný život. Musím to tělu slibovat, aby vydrželo a hlava chtěla jít dál. Během každého závodu si říkám, že je můj poslední, ale je to závislost, tak jich snad ještě bude hodně.
Tom: Tyto závody se nevzdávají, s tímto do závodu jdu. Hlava už je tak naučená. Rozhodit mě dovede snad jen nefér jednání některých závodníků. Což se naštěstí moc nestává. A v nejtěžších chvílích si opakuji motto: „Živého mě nedostanou!“
Co na to okolí? Jak se dá odpovídat na poznámky typu „já bych nemohl, jste šílenci“?
Barča: Já na ne ani moc neodpovídám, jenom se usmívám. Horší je pořád dokola vysvětlovat, co to vlastně dělám za sport, to je vždycky na dlouho a lidi si to neumí dost dobře představit.
Tom: Já každému říkám: Přestaň kouřit, pít, začni cvičit a budeš zase chlapík (Mirek Dušín – Rychlé šípy)
Otázka jen pro Báru na závěr: Nelituješ někdy, že neumíš čůrat vestoje?
Barča: Většinou ani ne, jedině v zimě, to jsem jim už párkrát záviděla.
autor: Katka Piechowicz
