To, co děje na Ukrajině, na mě velmi dolehlo. Většinu životních situací, problémů, řeším tak nějak s nadhledem, snažím se věřit, že vše dobře dopadne. Ale teď mi to tak jednoduše nejde. Jsem opravdu smutný, nedovedu se pořádně na nic soustředit, vím, že mnozí z vás to mají podobně. Válka by nikdy neměla mít v našem světě místo…
Ještě minulý týden jsem si užíval pohodu v Alpách. Teď mi zbyly už jen vzpomínky a příspěvek, který jsem tehdy napsal. Je jasné, že nikdy nebude svět úplně ideální, ale přál bych si, abychom všichni žili v míru.
A pokud se chcete trochu odreagovat a dozvědět se, jak v rakouských horách bylo, čtěte dál…
Hory s velikým srdcem
I když předpověď nevypadala úplně růžově, sedáme do naší modré dodávky a vyrážíme do oblíbených hor. Před sebou máme týden v Alpách a k tomu plné auto vybavení. Plán je jasný, natrénovat co nejvíce na skialpech, objevit nová místa, něco vylézt, ale především si užít zasněžených hor.
Nakonec je vše jinak, počasí docela vychází a hned po příjezdu vyrážíme na dvoudenní túru s přespáním na chatě Simony hütte. Cíl je Hoher Dachstein. Pod vrcholem sice dost fouká, na skialpech stoupáme prudkým ledovým svahem až ke skalní stěně, u které nasazujeme mačky, z batohu odepínáme cepíny a pokračujeme prudkou částí stěny na vrchol. Odměnou nám je bezvětří, které bych rozhodně nečekal. Pak už jen rychlý sestup a nekonečně dlouhý sjezd až do údolí.
Další den brzy ráno vstáváme v Bad Gasteinu, v údolí asi šedesát kilometrů vzdáleném od naší předchozí zastávky. Moc se nám nechce, ale vidina lezení na dvě stě metrů dlouhém ledopádu je lákavá.
Brzy už zasekáváme cepíny a překonáváme první metry nádherného lezení. Led je měkký a tak jde vše docela hladce. Adrenalin zvolna proudí tělem, třpytivé krystaly odlétávají od hrotů cepínů, občas natéká předloktí od neustálého svírání rukojetí. Užíváme si každý metr lezení. No a o tom to celé je. Za necelé čtyři hodiny stojíme s mačkami zaseknutými v průhledném ledu na konci naší cesty. Jsme vysoko a okolní hory máme doslova jako na dlani. Podáváme si ruce a pomalu slaňujeme dolů.
Následující dny prozkoumáváme místní terény na skialpech. Vylézáme na další vrcholky a sjíždíme pro nás dosud nepoznané zasněžené svahy. Zažíváme jak větrné okamžiky, kdy je lepší zůstat někde na chatě, taky ty sluncem prozářené dny, kdy do hor prostě musíte.
Sečteno podtrženo, byl to fajn týden. A já se zase jen ujistil, že pokud používá člověk kvalitní vybavení a má dobrého parťáka, tak ani nepřízeň počasí nemusí vézt nutně k neúspěchu. No, a že jsme přitom trochu nabourali auto? To se už prostě stává…
