Jak jsme si mysleli, že by to mohlo být
V plánu bylo co nejsnazší cestou dojít do 7000 m.n.m., strávit tam noc a jít zpátky dolů. Akce na tři, max čtyři dny. No ale jak to bývá plán a realita se často úplně nepotkají… Snadná cesta z této strany hory v podstatě neexistuje. Počasí se tady moc naplánovat nedá, hora je osamocená a tak si stahuje mraky, jak se jí zachce. Nakonec jsme při výstupu strávili 4 noci a dostali se do 6600m.n.m. …
Vycházíme
Na konec údolí nás doprovodil náš Galas (Tomáš Galásek) a ještě dva Němci, kteří přijeli do Pákistánu autem z Německa. Pak už jen ledovec a my dva s Márou. Přeskakováni trhlin a nastup do “stěny”. Nějak ty výškové metry špatně přibývají… Hlavně hodinky si dělají, co chtějí, asi taky potřebují aklimatizaci.
Výstup je tady docela technický, pro aklimatizaci úplně ne ideální… Dost se leze, člověk musí dávat pořád bacha, málo se chodí, jak je to běžné u jiných hor. A lepší to není ani na vrchním hřebenu… Ale tam je to moc pěkné, je jasné, že tam už dlouho nikdo nebyl… Krásné výhledy, ale každý krok tam hodně bolí, vážně… i proto, že jsme v té výšce byli teď poprvé… Natřikrát jsme se dostali do 6600m.n.m., kde jsme dostali zprávy o přiházejícím špatném počasí.
Večer v 6600m přišla bouře, viděli jsme i blesky, které ale brzy ustaly. Vítr funěl hodně, fakt hodně… Člověk si vždy jen říká, co by se asi stalo, kdyby se roztrhl stan, ten jediný totiž drží mrazivou zimu venku…
Jedna ze snazších částí výstupu…
Co jsme měli dobrého
Večeřeli jsme hlavně na půlku čínskou polévku, do ni nakrájený sýr a vysočinu. Bramborovou kaši z prášku jen jednou… Na snídani kulatou vafli s medovou náplni… Přes den nic… Jen pijeme, horký čaj a vodu s tankem 
Dnes jsem vytahoval zbytky jídel, které jsme přinesli a nemohl jsem se na ně ani dívat… Je to zajímavé… jak si to člověk všechno propojí s pocity, které tam má…
Vaření s JETBOIL v 6300m
Dolů
Sestup trval nekonečných 13 hodin, vzali jsme to zdánlivě kratší variantou, nakonec asi i bezpečnější. Hodně, ale opravdu hodně lezení směrem dolů. Ty nejtěžší úseky jsme se “jistili”. Jeden leze dolu a jednou za 20 metru zavrtá šroub a pokračuje dál, lezeme souběžně, není čas na čekání… Slézáme obrovskou stěnou, která je rozpraskaná, předělená mnoha hřebeny a seraky, je to jeden veliký labyrint. Proste jen tak na pocit… Co nejde slézt, slaňujeme… Vybereme vhodné místo. Vysekáme do ledu “hrušku”, útvar, přes který se obhodí lano a slaňuje se První slaňuje a druhy kontroluje, zda lano sedí v obhozu jak má. No a je to…
V trhlině při sestupu
Zpět v BC
Už jsem ani nedoufal, ze to stihneme a dojdeme aspoň na spodní ledovec, ale nakonec to pustilo a my stojíme dole Pak ještě asi hodinu a půl do bejzu přes trhliny a nakonec travnatým údolím…
Máme radost, totálně omlácená záda z těžkých batohů a rozsekané nohy s výškových bot Jsme plni zážitků a nekonečných horských výhledů, zimní krásy…
Rakhiot peak, původní cíl
