Od rána se balíme, připravujeme jídlo, zkoušíme vařiče, stany a další vybavení.
Jsme připraveni! A hned po obědě vyrážíme na náš aklimatizační výstup. A to s jasným cílem, připravit naše těla na pohyb ve výšce do které se zatím jen koukáme dalekohledem.
Z base campu postupujeme mírně vzhůru zato ale bludištěm trhlin, potoků a jezer. Chvíli nahoru a hned zase dolů. Ledovec je v těchto místech velmi členitý a mnohdy nepřehledný. Uklouznutí znamená vznik nepříjemné ledovcové vzpomínky v podobě odřenin, které se tady velmi dlouho hojí.
Opatrně postupujeme dál, ledovec už není tak členitý, zato trhliny zde dosahují hloubky, kam lidské oko nedohlédne. Přecházíme ledové mosty, přeskakujeme jednu trhlinu za druhou. Ty větší, ve velikosti tahače, či osobního auta složitě obcházíme a ztrácíme tak mnoho času.
A teprve v pozdním odpoledni docházíme do místa, kde se ledovec prudce zvedá směrem do sedla Masherbrum La. Nikam už dnes nespěcháme, stavíme naše malé stany, vaříme vodu a jídlo. Netrvá dlouho a usínáme.
Noc je klidná, jen občas zaslechnu prasknutí ledovce, či pád menší laviny z protějších kopců. Brzy ráno vyrážíme dál. Nálada v týmu je výborná s odhodláním dolézt dnes do sedla a prozkoumat další možnosti našeho postupu.
Už včera jsme si vytipovali trasu, kterou dnes polezeme. Jsme navázáni na lano, výstup je techničtější a strmější. Obtíže přicházejí až v první třetině, kdy musíme hledat cestu daleko důsledněji. I trhlin je tady stále dostatek. O dobrodružství tak není nouze…
Postupujeme pomalu, není třeba nikam spěchat. Aklimatizace je spíše o kvalitě než o přílišném chvátání. Oběd si společně vychutnáváme nedaleko pod sedlem. Dobíráme ledovcovou vodu a pokračujeme dál. Slunce pálí jako na Bahamách, jen naše činnost je tady poněkud rozdílná. Já na Bahamách teda nikdy nebyl, ale představuji si to prostě jinak.
Za další hodinu jsme v sedle. Sil máme stále dost, proto pokračujeme dalších pár stovek metrů výš.
Dorážíme na veliký plácek, na který není problém umístit několik fotbalových hřišť. Tedy vhodné místo pro náš dnešní tábor. Střídavě odpočíváme ve stínu stanů a kocháme se okolním světem. Všude jsou špičky hor nejrůznějších tvarů a barev. Mnoho žlabů, hřebenů a nepojmenovaných sedel. Na většině míst nikdy nestála lidská noha a troufám si tvrdit, že i tady, na místě dnešního bivaku. Všude kolem je led a sníh, nikde ani náznak či stopa po jiné barvě než bílé, černé či namodralé. No a dalších stovkách jejich odstínů.
Brzy se zatahuje, začíná být zima a my jako na povel uléháme a zavrtáváme se do teplých péřových spacáků. Únava je znát a tak rychle usínáme.
Po devíti hodinách nás budí první sluneční paprsky, které se opírají do šikmých stěn našich útočných stanů. Snídaně, vaření vody a balení, vystřídá další nekonečné šlapání dlouhých sněhových strání. Výška už je znát, vzdálenost nám vůbec neutíká. Všemožně se bráníme ostrým slunečným paprskům, ať už pomocí šátků, čepic nebo krémů.
Navázáni stále postupujeme dál, tu a tam kolem nás prolítne zcela nepochopitelně motýl. Co tady asi dělá, říkám si. Dlouho nad tím však nepřemýšlím, neboť fyzické vypětí, které do šlapání hlubokého sněhu dávám, mě zaměstnává daleko intenzivněji.
Dnes je to velmi dlouhé a nekonečné. Často stojíme a zhluboka vydýcháváme. Jen stěží se popisuje takový postup člověku, který to nikdy nezažil. Pro mě je to kombinace okamžiku vysílení a určité bezmoci. Veškerá činnost tady totiž trvá nestandartně dlouho a jakékoliv pokus o zrychlení je po zásluze potrestán. A to delší zastávkou na zotavení a vydýchání.
Následuje poslední úsek dnešní cesty. Prudce se mění počasí, přichází mlha, drobné sněžení a začíná o sobě dávat vědět i vítr. Oblékáme veškeré oblečení a značně vysíleni docházíme do sedla, kde už v silném sněžení připravujeme plošinky pro další tábor. Unavení stavíme stany a rychle zalézáme dovnitř. Vaříme jídlo a připravujeme vodu. Jsme ve výšce 6300 m.n.m.
K večeru se počasí jen na chvíli umoudří, aby pak celou noc sněžilo.
Následující den na základě předpovědi počasí a po vzájemné domluvě balíme stany a při prvním větším ústupu oblačnosti zahajujeme sestup.
Zpočátku po našich včerejších stopách a později už po paměti. V jednu chvíli i krátce bloudíme. Počasí se často mění a my se tak nedobrovolně účastníme „hry“ s názvem barevná hudba. Pro účastníky vojenské služby asi nemusím dlouze vysvětlovat, pro vás ostatní jen v krátkosti. Jedna z vojenských dovedností je osvojení si rychlosti oblékání nejrůznějšího vojenského oblečení a to opakovaně. Od pyžama (barva žlutá), přes tepláky (modrá), až po maskáče. Proto barevná hudba…
Cesta dolů docela rychle ubíhá a my brzy stojíme na spodním ledovci, kde sundáváme mačky, balíme lana a občerstvujeme se v blízkém ledovcovém potoce. Začíná silně pršet a my máme před sebou téměř dvouhodinovou cestu do našich pohodlných stanů a hlavně jídelny, kde se těším ze všeho nejvíc…
Bolí nás nohy, záda z těžkých batohů a vlastně úplně všechno.
Přicházíme k základnímu táboru, kde nás už zdáli vítá kameraman Galas. Mě konkrétně se slovy: „Starý, ty máš tak deset kilo dole, vypadáš strašně“
Já se zmáhám jen na klidné, DĚKUJI.
Jsme doma a první část naší cesty máme za sebou.
Posílám pozdrav a děkuji za mnoho vašich vzkazů.
Tomáš
