13. 7. 2021 Pákistán – Hunza
Posílám horský pozdrav z nádherného ledovcového údolí Muchuwar v oblasti Hunza, okolo kterého se celé letošní expediční dobrodružství odehrává.
Vše začíná v odlehlém městečku Ali Abad na severu Pákistánu, kde dojíždíme malým mikrobusem totálně rozlámaní. Zde nasazujeme batohy a společně s nosiči pokračujeme dále po svých. Jdeme střídavě rozpraskaným ledovcem, písčitými oázami a úzkými pěšinami, které křižují překrásné úbočí hlubokých údolí. Ty jsou touto dobou plné rozkvetlých květin a výhledy na obrovské zasněžené vrcholy tu krásu jen umocňují.
Po dvou dnech zastavujeme ve výšce 4200 m a budujeme předsunutý base camp, ze kterého podnikáme třídenní aklimatizační výstup do výšky 5500 m. Výš to bohužel nejde, sněhu je tolik, že se místy boříme po pás. Vytrvale sněží, je mlha a fouká. Opatrně sestupujeme. Místy nám neocenitelně pomáhá GPS záznam z cesty nahoru. Občas slaňujeme a po několika hodinách jsme zpět v bezpečí našeho tábora.
Následující den vše balíme a pokračujeme i s nosiči dál příkrými svahy, posetými nízkými jehličnatými stromy. Všude je cítit velmi příjemná vůně rostlin, která je tak typická pro pákistánskou přírodu. Neskutečně si tu atmosféru užívám…
Aklimatizace za námi, přesouváme se pod Muchu Kiš
Úzké pěšinky vystřídá opět kamením posetý ledovec, ve kterém se jen obtížně hledá cesta. Je to takový obrovský labyrint, který se neustále pohybuje, praská a mění. Tu a tam v něm narazíme na potok či jezero, které musíme překonat. Hlavně nosiči zde odvádějí velký kus práce…
Po dalších dvou dnech konečně docházíme do základního tábora pod náš letošní cíl, horu Muchu Chhish. Je tu členitá rozkvetlá louka o rozloze čtyř fotbalových hřišť s malým jezerem uprostřed. Obklopena ponurým ledovcem a vysokými štíty okolních vrcholů – Batura, Sangemamur, Muchu Chhish,… Takhle si představuji ráj! A jen těžko hledám ta správná slova, abych to vyjádřil. Na druhou stranu se tady mísí pocity, nervozita a obavy z toho, co nás čeká dál. Tam nahoře. Z míst, kde už ani ptáci nelétají. Z míst, kde člověk nikdy nebyl.
Sedíme v jídelním stanu, nad kterým líně plápolá česká vlajka. Máme vše připraveno a zabaleno. Fyzicky jsme zkontrolovali místa v 5000 metrech a mnohokrát si prohlíželi stěnu dalekohledem. Hledali možné varianty výstupových cest, ale také ty důležité únikové. Teď už čekáme jen na optimální počasí, bez kterého to prostě nejde na onen pomyslný startovní výstřel…
