Adventure race Croatia - World Cup

Adventure race Chorvatsko – Světový pohár
Konečně zase můžeme závodit. Nějakou dobu to nešlo, hlavně kvůli covidu. Závody se rušily, přesouvaly, nemohli jsme vlastně ani volně cestovat. A až za těchto okolností jsem si teprve uvědomil, jak moc mi to všechno chybí…

Ale raději dost řečí, pojďme společně do Chorvatska, do míst, kde se letos odehrává jeden ze světových pohárů v adventure race. Vše je naplánováno a připraveno do posledního detailu – jídlo, navigace, nabalená jednotlivá depa, připravená kola, několikrát zkontrolovaná výbava a hlavně správně nastavená hlava. Připravená na několikadenní postup divočinou, téměř bez spánku a s jediným cílem – dostat nás co nejrychleji do cíle. Přitom dohledat všechny kontrolní stanoviště a neuvařit se v pekelném chorvatském vedru.

Začínáme v pondělí v osm ráno hromadným startem na kolech. Je vedro, jsem trochu nervózní a plný očekávání. Jsem rád, že mám kolem sebe tým, na který se mohu spolehnout – Terku, Jardu a Pavla. Známe se velmi dobře a jsme opravdu sehraní.
Zpočátku stoupáme spolu s ostatními týmy úzkým trailem, jsou to okamžiky, kdy si týmy budují své pozice. Je to docela hektické. My se držíme na špici závodu a snažíme se přesně mapovat a nedělat chyby. To se nám daří a tak po několika hodinách dorážíme do depa na druhém místě. Rychle se převlékáme a už vyrážíme do hor na dlouhý technický trek. Technický proto, že značná část vede po ostrých bílých vápencových kamenech naskládaných jeden vedle druhého jako nekonečný koberec, po kterém ale nikdo z nás nechce dobrovolně chodit, natož běhat…
Cesta přesto docela ubíhá a já se jen těším až konečně zajdou poslední paprsky a my si začneme vychutnávat chladný noční vánek. Musíme však ještě vydržet…

Dobíháme k zálivu, kde skáčeme do vody a plaveme k protějšímu břehu asi tři sta metrů. Jde to nejlepší a nejrychlejší způsob, jak pokračovat dál a současně se osvěžit… Pak už jen přeběh ke kajakům s menší mapovou chybou a hurá na moře.

Tři hodiny pádlování na moři s romantickým západem slunce. To prostě chceš!

Konečně je tady noc…
Jen ten vánek si teda moc nevychutnávám, není mi totiž moc dobře – můj žaludek je mimo svou komfortní zónu. Na kole vlaju za ostatními a vychutnávám si následky parného dne.
V této chvíli se pohybujeme někde okolo páté pozice. Zanedlouho se vše výrazně lepší, žaludek se vrací k normálu a já začínám zase žít…

Následují další etapy a další dobrodružství, kterými vás nebudu zatěžovat… Zmíním snad jen to, že od druhé noci začínáme i spát. A to vždy jednu hodinu za noc. Takto nám to vyhovuje a nechceme to měnit. Vy to ale asi raději nezkoušejte, není totiž úplně o co stát…

Další důležitou věcí je čas strávený v depech. Snažíme se jej minimalizovat na co možná nejkratší dobu. Jakákoliv ztracená minuta navíc v depu znamená velké vynaložené úsilí během etapy… (Během závodu, kde je patnáct dep a ztratíte v každém dvě minuty, ztrácíte dohromady půl hodiny a to už je docela velká porce. A taky snadná matematická úloha…)

Trasa vede po ostrovech Krk, Cres a dále po Istrii (vrchol Vojak v pohoří Vela Učka). Jsou to velmi hezká místa a doslova outdoorový ráj. Skalnaté útesy, výhledy na moře, bílé vápencové stěny lemující travnaté vrcholky hor, průzračná voda a taky těžko prostupné husté lesy. I toto je Chorvatsko.

A teď už zpět ke kajakové etapě, která rozhodla o celém závodu.
Vyrážíme z přístavního depa se ztrátou asi patnáct minut na druhý a třetí tým. Postup je jasný, nejprve povinným úsekem k protějšímu břehu (2 km) a pak dál podél pobřeží do dalšího depa.
Vše působí jednoduše, ale jen do té doby než naše dvě lodě vyjedou na volné moře. Vítr sílí a vytváří obrovské vlny, které nás doslova bičují a pohrávají si s našimi malými kajaky. Je jasné, že tady se rozhodně usínat nebude. Nabíráme povinný směr, který není z pohledu vln vůbec přívětivý. Ty do nás totiž narážejí z boční strany a značně nám komplikují plavbu. Oba kajaky se začínají od sebe vzdalovat, každý se snaží nějakým způsobem udržet v lodi a neměnit příliš směr. Naše loď v jednom okamžiku nabírá vodu a převrací se. Rychle nalézáme zpět. Na to že jsou vlny opravdu silné to zvládáme velmi rychle… V tomto okamžiku ztrácíme druhou loď. A je nám jasné, že teď musíme co nejrychleji ke břehu a počkat, až se moře uklidní. Jedeme a doufáme, že se ke břehu, který už delší dobu vidíme, přibližujeme. Velmi špatně se to totiž odhaduje.
Po dalších dvaceti minutách divoké jízdy je jasné, že naše úsilí není zbytečné a my se opravdu ke břehu blížíme. Na jednu stranu dobré zjištění, co však dobré není je ten skalnatý břeh, který lemuje velkou část pobřeží před námi. A tím i velmi obtížné vylodění téměř kdekoliv.
Rychle vybírám místo, kde to vypadá nejméně nebezpečně. Jsme přímo u skal, voda tady pulzuje nahoru a dolů, podle toho se chová i náš kajak. Hladina se v okamžiku propadá až o dva metry, aby následně rychle vyletěla nahoru… Velmi problematicky vylézám z kajaku, přidržuji se malých skalních chytů, lezu nahoru a v jedné ruce držím provaz lodi, aby neodplula pryč. To samé pak dělá Terka.
Ještě pár nejistých okamžiků a stojíme na bezpečném místě někde uprostřed útesů. Sice nemůžeme pokračovat nikam dál, ale i tak jsme za to moc rádi.

Oblékáme goretexové oblečení a husí kůže z našich těl pomalu mizí…
Druhá část týmu je v nedohlednu. Nejspíš také někde na útesech.

Co bude dál? Říkám si v duchu a koukám na vlny, které všude kolem narážejí na skalnaté břehy, jako by je chtěly přeletět.

Mé úvahy přeruší až zvuk lodního motoru, který patří záchranné lodi pobřežní stráže. Na ní už stojí naší kluci, část slovinského týmu a posádka v záchranných vestách. Brzy jsme všichni zase spolu. Ani nevíte, jak rád jsem je zase viděl…
Stojíme na palubě obrovské záchranné lodi se kterou vlny mohutně lomcují.
Netrvá dlouho a jsme v místě, odkud jsme na kajaky vyplouvaly, v bezpečí na pevnině.

Rychle se otřepeme a pokračujeme v závodě, jakoby nám tato zkušenost vlila novou krev do těla. Čekal jsem spíše opačnou reakci, ale jsem rád za to, jak se s tím naše hlava vyrovnala. S chutí a odhodláním připravujeme kola a vyrážíme dál.
Poslední dvě dlouhé etapy téměř prolétneme, cítím, že jsme velmi silní. Neděláme chyby a soustředíme se jen na trasu před námi. V té chvíli jsem na nás opravdu hrdý…
Před sebou máme už jen poslední dlouhé stoupání, je neskutečné vedro, ale to nás už nezastaví.
Dojíždíme do vysněného cíle, podáváme si ruce, objímáme se a jsme upřímně šťastní… Jsme celkově druzí a tedy velmi spokojení.

Ale aby nebylo vše tak úplně veselé, je třeba vyřešit s rozhodčími a týmy, které vyjely na onu kajakovou etapu, postup a způsob hodnocení této situace.

FAKTA:

Na etapu vyjelo pět týmů, z toho jeden dojel celou vzdálenost, ostatní čtyři etapu nedojely.
Rozhodčí etapu, dle očekávání zrušili pro nebezpečné podmínky.
Zbytek týmů do kajakové etapy vůbec nenastoupil a pokračoval dál v závodě.

Rozhodčí přemýšlejí a vydávají rozhodnutí, které nás odsouvá na čtvrté místo. Dostáváme penalizaci pět hodin za rozdělení se a za záchrannou akci. Tedy penalizaci za etapu, která byla pro nebezpečí zrušena, a do které nenastoupilo 95 procent týmů startovního pole… Zdá se nám to nefér, ale akceptujeme rozhodnutí hlavního rozhodčího, kterým byl Scott Alexander.

Někdy je předčasná radost docela pomíjivá.
Čtvrté místo není asi špatné, ale my jsme letos mířili prostě výš…
Děkujeme pořadatelům AR Croatia za velmi dobře připravený závod a našim partnerům za podporu.
A já děkuji Terce, Jardovi a Pavlovi za skvěle odvedenou práci – Team Black Hill | CZE

SUMA SUMÁRUM: