Z Orlických hor do Jeseníků na jeden zátah

14. – 15. 2. 2021 – Dan Šumbera

Plán byl jasný. Zabalit si pár věcí, dopravit se do Deštné v Orlických horách a dostat se na běžkách až do Jeseníků. Bez pomoci, spánku. Zkrátka jen tak – se svačinou a teplým čajem, který stejně hned vychladl.

Vše jsem dopředu pečlivě plánoval. Trasu i termín. Aby bylo dost sněhu a trať byla co nejvíce upravená. Veškeré jídlo a vybavení, včetně náhradních věcí pro případnou opravu pásů a hůlek, jsem vezl s sebou. V batohu jsem měl i náhradní oblečení. Teplejší kousky jsem ocenil hlavně pozdě v noci, kdy mi mrzly ruce, nohy a později i řízky v batohu.

Vše šlo od začátku podle plánu. A tak to netrvalo dlouho a už jsem projížděl kolem nejvyššího vrcholu Orlických hor, Velké Deštné. Počasí ideální, stopy také, výhledy jako v Alpách, je ten batoh byl na zádech cítit víc a víc.

Cesta ubíhala docela rychle. Projel jsem nekonečnou linií pohraničního opevnění, ať už jde o velké pěchotní sruby či malé osamělé zasněžené ŘOPíky. Mělo to svou zvláštní atmosféru… Postupně jsem se dostal už méně upravenými trasami nad Bartošovicemi až k Zemské bráně, kde to velmi dobře znám z letních závodů. Teď v zimě byla všude kolem spousta sněhu a ledopádů. Sundal jsem si běžky a s opatrností překonal malé uklouzané pěšiny zařezané ve skalách…

V Českých Petrovicích jsem doplnil energii v místním výdejním okénku. Když jsem upíjel čaj a kofolu, začalo se stmívat. Cestou na Mladkov, mě doprovodily poslední paprsky zapadajícího slunce a ve stoupání na Suchý vrch mi společnost dělal už jen mráz a úplné lesní ticho. Rušil jsem ho jen já. Svými lyžemi, které se s pravidelností zařezávaly do promrzlého sněhu.

Tempo stále dobré, běžky jely výborně, jen teplota klesala a klesala. Oblékl jsem další vrstvu, teplé rukavice a na Červenovodském sedle si dal na posilnění řízek a čaj. Ještě byl vlažný. Pak mě čekal přejezd na Dolní Moravu a tedy část, kde jsem musel jít i chvíli pěšky. Prudký sjezd mi připravila sjezdovka na Bukové hoře a pak jsem tamními lesy dojel do Červeného potoka. Sundal jsem lyže a šel po svých, cestou pod Kralický Sněžník do Dolní Moravy.

Pokud někdo z vás neví, jak dlouhá je Dolní Morava, tak vězte, že je nekonečná. Postup byl pomalý a já jen doufal, že se za každou zatáčkou objeví nástup do stopy.

Konečně jsem po dalších patnácti minutách stál zase na běžkách a vyrazil na okružní vyhlídkovou trasu okolo Sušiny. Cesta stále stoupala, únava se dostavila a já jen vnímal široký kužel čelovky, který jezdil vytrvale zprava doleva po cestě přede mnou. Postupně jsem se zase dostal k česko-polské hranici. Od ní mě čekal odvážný freeride úzkým průsekem, kde jsem málem zlomil hůlku.

Upravené stopa mě vedla přes Kladské sedlo a občasnými prudkými výšvihy až na Paprsek, cestou do Petříkova jsem totálně vymrzl. A to během pověstného pětikilometrového klesání. Ve vesnici jsem vyhlížel, zda nepotkám někoho, kdo by mi třeba do termosky nalil teplou vodu na čaj. Jenže bylo pět hodin ráno a nikde nikdo.

Nalepil jsem stoupací pásy a začalo dlouhé stoupání. Zima jako v Rusku pokračovala až na Šerák, kde se ale pomalu začínaly prodírat, přes vysoké stromy, první sluneční paprsky. Teplota stoupala a já si každý přibývající stupeň neskutečně užíval…

Dále na Keprník, Červenohorské sedlo, následný výjezd na Praděd přes Švýcárnu, který mi dal zabrat víc než obvykle. Přes Vysokou holi a hlavním hřebenem jsem střídavě stoupal a klesal až na Ztracené kameny. Viditelnost byla od rána na stupni deset z deseti a já se nemohl vynadívat na tu krásu, která sama o sobě nabíjela energií.

Najednou jsem se dostal do míst okolo Alfrédky, kde to mám velmi dobře najeto z častých tréninků. Síla už ale chyběla, tak jsem musel zvolnit.

Jízda spíše připomínala ze setrvačnosti se pohybující parní vlak, kterému vyhaslo pod kotlem…

Sjezd do Karlova a Kapitánskou cestou posledních deset loudavých kilometrů. Vidina konce mě hnala k cíli a před osmnáctou hodinou jsem za svitu čelovky dojel na Hvězdu u Karlovy studánky. Tak nějak jsem si to představoval… Padl jsem únavou a byl rád, že tady má cesta skončila. Někdy člověka něco napadne, pak to naplánuje a při realizaci zjistí, že to nebylo až tak výjimečné a zajímavé. Tentokrát to však byl ten opačný případ… 🙂