Lezecký deník- poznámky z Rupálské stěny Nanga Parbat

Čekání na počasí

Na výstup jsme čekali docela dlouho s ohledem na nejlepší počasí a podmínky v jižní stěně Nanga Parbat. Čekání bylo nekonečné, ale podle předchozích let bylo jasné, že se nic nemá uspěchat a vběhnout do stěny bez předchozího dobrého uvážení, může znamenat rychlý konec a tím okamžitý návrat ze stěny…
Počasí jsme tedy konzultovali převážně s Alenou Zárybnickou, které tímto moc děkuji za neustálou pomoc před i v průběhu lezení!

Konečně vyrážíme…

Nakonec jsme do stěny naburáceli s Márou 27. v pondělí a pak už pokračovali podle plánu. Předpověď se tak nějak naplňovala a my pokračovali docela rychle vzhůru. Lezení nám šlo pěkně od “ruky”. Vyskytly se tedy i nějaké komplikace… např. Když jsme museli druhý den kvůli mlze a větru nouzově přečkat část poledne v seraku s postaveným stanem, protože se jednoduše nedalo dál.

Nebylo vidět na krok. Nakonec jsme tentýž den ještě vyrazili zabojovat a nastoupat nějaké drahocenné metry. To se však ukázalo jako zbytečné a tak jsme za tři hodiny byly zpět na stejném místě, jen více unavení prošlapáváním hlubšího sněhu opět v mlze, která se rozhodla toho dne neustoupit… Hrozilo, že se ztratíme a to by v této rozsáhlé stěně mohlo mít fatální následky, tak jsme to raději nechali na ráno…

Nad 7000m…

Následující den jsme překonali obtížný skalní kout, který nám otevřel poslední třetinu stěny. Bylo to obtížné, lezení nám komplikovalo silné sněžení a nárazový vítr. V této fázi jsme se dostali až do výšky 7100 m a zabivakovali se v příčném seraku, který nás dobře chránil proti západnímu větru, sněžení a případným lavinám…

Únava už byla znát, ve výšce nad 7000 m je vše jinak, tělo přijímá špatně potravu, celkový pohyb je velmi pomalý a i soustředěnost na vlastní lezení musí být často kontrolována, aby nedošlo k chybě…
Na druhou stranu jsou však z této výšky nesmírně krásné pohledy na okolní štíty, jde o nezapomenutelné okamžiky, které člověka vtahují a vytváří nenapodobitelnou atmosféru, která se pak často vrací… I doma ve vzpomínkách…:-)

Zima, zima, zima…

Abych nezapomněl na další prvek, který tady hraje hlavní roli a to je zima! Zima je ráno, odpoledne a hlavně večer… Už jen dávám pozor, aby bylo vše, co možná nejlépe chráněno před větrem a tím i zimou. Podvědomě kontroluji, zda jsou prsty na nohou stále dobře citlivé a dochází tak dostatečnému prokrvení… a to nejen při lezení, ale i v noci při spánku.. Je to taková neustálá kontrola mého hardware 

Tady už jde do tuhého

Další den už nastupujeme nejtěžší úsek, nejprve nekonečně dlouhým ledovým svahem, dosahujícím sklonu v těch nejprudších pasážích i 70-80 stupňů dolézáme po pěti hodinách na místo, kde už vítr pěkně fučí a kde ledové stěny přehází ve skalnatou hradbu…
Zde se postup velmi zpomalí, příčinou toho je hlavně velký stupeň obtížnosti těchto lezeckých pasážích. Zde je nutno často se jistit a dobře zvažovat každý krok. Na řadu přichází veškeré jištění, které s sebou máme (skoby, friendy, šrouby do ledu, apod.).
Až večer dolézáme na malou plošinku, která ani nedosahuje rozlohy našeho stanu. Jde o sněhovou návěj, která je přilepená ke kolmé stěně. Vůbec neuvažujeme nad její statikou, jiná tady stejně není. Je zima a dost fouká…
Vytváříme dobré jištění, veškeré vybavení včetně batohů necháváme zavěšené na skále a stavíme náš stan, který nám pomůže přečkat noc…

Je mi strašná zima…

Už jsme zalezlí v našem mikro stanu, kdesi na plošince v sedmi tisících metrech v Rupálské stěně…
Plošinka není moc rovná a hlavně je opravdu malá, hodně malá. Máme na sobě sedáky, které nám zaručují, že zůstaneme i v případě sesunutí plošiny, u skály… Následující hodiny trávíme rozehříváním celého těla. Vůbec nespím… Pošina se dokonce začíná naklánět. Hlavou se mi honí představy, co by se asi mohlo stát, kdyby se stan odporoučel do údolí… A čas na tyto představy je… je totiž začátek větrné noci!

Konečně svítání!

Svítání lehce tlumí sílu větru a my řešíme, co dál… V jednom okamžiku, chceme ještě pokračovat dál. Dál skalnatou, obtížnou stěnou výše nahoru. Blíže k našemu cíli…
Ale když pak stojíme sbaleni na naší plošince a stále fouká, je jasné, že tady ani ve všem našem oblečení dlouho nevydržíme. Rozhodnutí je jasné a asi i jediné správné…

Jdeme dolů!

Začínáme slaňovat dolů, pak slézat, až do předchozího bivaku… To celé nám trvá téměř celý den… Tam už unavení a spálení od ostrého vysokohorského slunce řešíme, co dál. Píšeme Aleně Zárybnické a čekáme na věštbu počasí, která je teď pro nás nejdůležitější…
Ta přichází, ne však jakou bychom si přáli… Následující čtyři dny má ve vrchních pasážích stále foukat stovkou, což je skoro uragán. A v takových podmínkách není v těchto místech vůbec radno vystrkovat nos… A tady přichází to zásadní rozhodnutí, které má za následek, že se v letošním roce na vrchol zcela určitě nepodíváme… Není to snadné, víme že taková rozhodnutí vždy následně velmi mrzí…

Tak…

Jedna věc je to rozhodnout a druhá, ta náročnější, je vlastní realizace. Sestup “lezeckou” cestou je obtížný a hlavně nekonečný. Vše se odehrává pěkně pozadu a s velkou opatrností… Nejtěžší úseky slaňujeme a pomáháme si, jak jen se dá… Vše záleží na každém z nás. O nějakém opravdovém jištění nemůže být ani řeč…
Snažíme se, abychom celou stěnu, tedy až na místo našeho prvního bivaku na skalnatém hřebínku v 4700m dali na jeden zátah. Nechceme aby nás přicházející vítr odřízl někde ve výškách…

Tento náš plán se daří, až na malou skulinku. Začíná se stmívat a nám ještě chybí několik stovek metrů k našemu vysněnému bezpečnému místu, kde chceme složit naše hlavy… Už za svitu čelovek střídavě slézáme a slaňujeme. V předposlední délce dokonce necháváme i lano, nemáme už žádné jištění, tak by nám bylo k ničemu a je to pro nás nejlepší varianta… jen doufám, že ho už nebudeme potřebovat… Slaňujeme.

Pak ještě opatrně slézt posledních sto metrů, v noci je to ještě o něco složitější! Už jen asi půl hodiny chůze v suti a stojím tam, kde to vše začalo… Jsme mimo ledovec… Jsme téměř dole…

Konečně dole…

Usínáme v 5000 metrech, jako bychom zde žili pořád, v teple a téměř okamžitě. Nééé jako nahoře! 
Probouzíme se až ráno, dokonale vyspalí. Balíme naposledy stan a vyrážíme směr náš basecamp. Moc se těšíme! Na pevnou půdu pod nohama, na první známky života (květiny, louku, potok…) a na pořádné jídlo, které už nám tolik chybí…

Teď už si jen dát pozor na uklouznutí nebo chybný krok, při chůzi v suti a na občasné padající kamení… Po čtyřech hodinách stojíme konečně v „bejzu“. V bezpečí! Objímáme se a jsme rádi, že jsme zpět. Bez vrcholu, ale zpět…

 

Po návratu do BC…

Vyhládlý, vyčerpaný, ale šťastný , že jsem zpět.

Komentáře