NEW ROUTE – GASHERBRUM I

Jak jsme si zvykali na výšku

Tom sepsal zážitky z aklimatizace….

V uplynulých dnech jsme se vrátili z dlouhé aklimatizační přípravy. Během pěti dní jsme postupně vystoupali až do výšky 7 100 metrů. Podle plánu a v docela rychlém tempu jsme dosáhli třetího výškového tábora pod horou Gasherbrum II. Pobyt v takové výšce už tělo hodně potrápí, vše je zpomalené, člověk se zadýchá i při nepatrné aktivitě. Bolesti hlavy jsou tady běžné.

Naše snaha je absolvovat co nejvíce kilometrů vždy v nočních hodinách, kdy je ledovec zmrzlý, je menší riziko pádu do trhlin a spálení se na ostrém slunci. Používání slunečních brýlí je absolutní nutnosti, i krátké sundání může znamenat částečné oslepnutí.

Cesta z base campu, který leží ve výšce 5100 metrů postupuje přes velmi rozpraskaný ledovec s mnoha trhlinami a ledovcovými potoky. Je to labyrint, ve kterém lehce zabloudíte. My tuto trasu chodíme navázáni na lano a navzájem se jistíme proti nečekanému pádu do trhlin. Dalším postupem se dostáváme do prvního výškového tábora v 6100 m na takzvané “plato”. Už tady člověk cítí přibývající výšku, přespat a v noci vyrazit do kempu II, to je náš plán. Cesta je technicky náročnější. Některé úseky jsou odjištěny fixními lany.  Netrvá dlouho a stojíme na konci Banana Ridge a stavíme stany. Všude kolem jsou obrovské a monumentální hory a já si připadám jako malý kluk, který s úžasem kouká kolem sebe. Obrovské a hluboké ledovcové trhliny v nekonečných sněhových stráních ukazují na dlouholeté působení místního podnebí.

Teď už ležíme ve stanu, je klid, když tu slyším šramot. Někdo volá. Vylézáme a dozvídáme se, že jeden z dvojice polských lyžařů, který se pokoušel o sjezd hory Gasherbrum II je nezvěstný. Pokoušíme se pomoct, svahy jsou však působením poledního slunce lavinézní a jakýkoli pohyb je velmi rizikový a vrtulník do takové výšky nepřiletí. Je to smutný konec tohoto dne. Hory jsou mocné a dnes v sobě navždy ukryly lidský život.

Jsme v kempu číslo III ve výšce 7100 metrů. Cesta byla velmi náročná, pár strmých kroků a následné vydýchání, to byla náplň dne. V sedmi tisících je už všechno jinak. Přelézání ledových seraků, strmé výšvihy ale i obyčejná chůze v mačkách a s cepíny je tak náročná, že se jen těžko popisuje, co prožívám. Všudypřítomné hory však stojí za tu dřinu, často se rozhlížíme, tu a tam zahlédneme i náznak života – havrana, který tady plachtí a odpočívá. Stavíme stany, podnebí se rychle mění a my zažíváme bouřlivou noc, sněžení a silný vítr. Doufám, že stan vydrží. O spánku se nedá mluvit a také trpím bolestí hlavy. Tělo si zvyká na výšku, příště už to bude mnohem lepší. Plánovaný odchod dolů do základního tábora musíme odložit z půlnoci na šestou hodinu ranní, kdy se už počasí uklidňuje. S jedním plánovaným přespáním postupujeme na naši základnu. Cestou nekonečným ledovcovým labyrintem ještě potkáváme tu a tam osamocený batoh, ten je od horolezců, kteří unaveni zvolili tuto variantu a bez zátěže dorazili bezpečně dolů, na základnu.

Jsme v bejzu, jak základnímu táboru přezdíváme, unavení, ale šťastní.

 

Komentáře