Expedice K2 2019

Horolezectví pro mě znamená hodně, ale takhle já to opravdu necítím…

Článek a zamyšlení, které vzniklo ještě v základním táboře, dále v porůběhu treku a vrcholilo ve Skardu… 😉

Sedím v základním táboře, odpočívám a řeším, zda ještě jednou vyrazit na pár dní nahoru, do míst, kde není život a kde už to fakt hodně bolí… Vyrazit a mít ještě jednu možnost splnit si svůj sen.

Sedím a přemýšlím…
Od prvního pokusu dostat se na vrchol K2 neuplynuly ani dva dny. Zastavilo nás velké množství sněhu nad čtvrtým výškovým táborem. Spadlo tam několik lavin, strhly s sebou šerpy. Tři nezávislé skupiny těchto chlapíků se shodly na tom, že dál nemohou za těchto podmínek pokračovat a budovat cestu pro své klienty. Ukončily fixování a vrátily se zpět dolů… Všichni naštěstí přežili, někteří se zraněním. 

Tomáš Petreček a expedice na osmitisícovou horu K2 v roce 2019.
Traverz nad prvním výškovým táborem

Vyhlídka dobrého počasí a takzvaný „Summit-day“ je vypočítán na 25. července. Je to velmi brzo vzhledem ke dni, kdy jsme se vrátili dolů. Nemyslím si, že za tak krátký čas se sněhové podmínky ve výšce nad 8 000 metry změní. „Situace, kdy ses po pás brodil ve sněhu, se bude s největší pravděpodobností opakovat,“ říkám si v duchu pořád dokola. 

Jsem v „bejzu“, nasávám domácí atmosféru a pořád přemítám o všech možnostech. Letos jsem vlastně poprvé součástí docela velké skupiny horolezců, kteří se snaží vylézt na Chogori – K2. Mezi těmito lidmi jsou horolezci, které jednoduše rozdělím na lezce s kyslíkem a bez kyslíku. Většina těch, kteří používají kyslík má i své osobni výškové šerpy. Pak už jen poslední dělení naší party – pro úplnost, my (Pavol Lupták a já) lezeme cestu Česen route a zbytek cestu Abbruzi route, což není zas až tak důležité, neboť se tyto dvě linie ve čtvrtém výškovém táboře spojí, aby dolezli společně na vrchol.

Tak a teď, proč to všechno vlastně píšu…
Situace v naší skupině se mírně vyhrocuje, aspoň já to tak vnímám…
Nejprve jsou tu šerpové, ti z fixního týmu, kteří pouze fixují cestu (snaží se pro své klienty, zajistit pomocí lan cestu, co možná nejlépe, aby byla “bezpečná”). Ti se po poslední zkušenosti s vrcholovou partií, kterou jsem už popisoval, nechtějí moc účastnit dalšího fixování v těch místech. 
“Je to velmi nebezpečné a je tam velké množství sněhu” tvrdí několik z nich, když se s nimi bavím…

Tomáš Petreček a expedice na osmitisícovou horu K2 v roce 2019.
Vrchol Gasherbrum IV z ledovce Baltoro

Pak tu jsou horolezci – někteří tlačí více, někteří méně (jen několik jich netlačí vůbec), na druhý pokus a na odfixování a “prohrnutí” zbylého sněhového vrcholového úseku, a tím možnost dostat se na vrchol. A nakonec agentura zastřešující veškeré šerpy a vlastně hlavní zprostředkovatel celé horolezecké expedice. Agentura a její lidé, kteří koordinují veškeré dění.

Mé přemýšlení nad druhým pokusem je u konce… Letos už nahoru podruhé nepůjdu. Jediná možnost, jak reálně letos vylézt na vrchol je prohrnout s pomocí síly šerpů s kyslíkem obrovskou masu sněhu, a přitom vše zajistit. A to já nechci. Mám dojem, že už zde pracovali dost s velikým nasazením a hlavně s rizikem, které jen zázrakem nedopadlo katastrofou… Za tu dobu, co jsem tady s nimi, jsem je víc poznal. Jsou to fajn lidi, kteří mají v Nepálu také své rodiny. 
Jejich prací je pomoct dobře platícím klientům, kteří chtějí vylézt na vrchol. Tomu bez výhrad rozumím, ale má to mít hranice. A to například, pokud se šerpové shodnou, že z bezpečnostního hlediska se na horu dále v těchto podmínkách nepoleze, mělo by se jejich stanovisko brát jako rozhodující. A to se bohužel neděje. 
A já se tohoto celého prostě v této situaci účastnit nechci… Kdybych sám měl být v první linii a prošlapávat ten prudký sněhový úsek, bral bych to jako obrovské riziko. Jsem přesvědčen o tom, že momentálně podmínky nejsou dobré a výstup je nebezpečný. 

Tomáš Petreček a expedice na osmitisícovou horu K2 v roce 2019.
Pohled na nejdelší pevninský ledovec – Baltoro Glacier

Možná můžu působit ustrašeně, ale takhle to opravdu cítím. Jsem rád, že jsem se tak rozhodl a ničeho nelituji. Všem, kteří to zkusí znovu, držím pěsti. 

Zítra odcházím společně s dalšími ze základního tábora domů… Šerpové nervózně přešlapují mezi stany, na některých je znatelný strach… Zítra totiž vyráží dokončit rozdělanou práci – dofixovat zbytek cesty, aby splnili, za co jsou placeni. 

Poznámky:

  • Záměrně nezmiňuji Máru Novotného, ten už o druhém pokusu neuvažoval. Byl na cestě domů.
  • Veškeré úvahy a myšlenky jsou pouze z mé hlavy, nikdo jiný se na tomto textu nepodílel.
  • Součástí vrcholového fixního týmu je i nepálský horolezec Nims se svými šerpy, který chce za sedm měsíců vylézt na všech 14 osmitisícovek (za použití kyslíkového přístroje)
  • Článek jsem napsal hlavně pro zamyšlení, zajímají mě vaše názory!


🇬🇧  English version:

An article and muse that was made in the base camp, on the trek and culminated in Skardu …
Climbing means a lot to me, but this is not how I really feel …
I’m sitting in the base camp, resting and wondering whether to go up again for a few days, to places where there is no life and where it really hurts… Go and have one more chance to fulfill my dream.
I´m siting and thinking…

Not two days have passed since the first attempt to reach the top of K2. We were stopped by a large amount of snow over the fourth altitude camp. Several avalanches fell, taking down a few sherpas. Three independent groups of these guys agreed that they could not continue and build a path for their clients under actual conditions. They ended fixation of the path and came back down … Luckily everyone survived even though some were injured.

The prospect of good weather and the so-called „Summit-day“ is calculated on 25 July. It is very soon after the day we came back down in BC. I do not think that in such a short time snow conditions will change above 8,000 meters. „The situation where you wade up to the belt in the snow is likely to happen again,“ I wonder to myself over and over again.

I am in BC, enjoing the home atmosphere and thinking about all the possibilities I have. This year, for the first time, I am part of a quite large group of climbers trying to climb Chogori – K2. Among these people are climbers that I simply divide into to climbers with and without oxygen. Most of those who use oxygen also have their personal height Sherpas to help. Then just the last way how to divide our group – we (Pavol Lupták and I) climb the Česen route and the rest Abbruzi route, which is not so important, because these two lines in the fourth altitude camp join to climb together on top.

Now, why am I writing this all…
The situation in our base camp is getting slightly nervous, at least from my point of view…
Firstly, there are Sherpas those from a team who fix the way (trying to secure the way with ropes for their clients as best as possible to be „safe“). After the last experience with the avalanche game which I have described, they don´t want very much to participate in further fixation in those places.

“It’s very dangerous and there’s a lot loose snow,” says a few of them …
Then there are climbers – some of them push more, some less (only a few do not push at all) to make second attempt possible by fixing the top parts and making path in deep snow.

And finally, the agency covering all Sherpas and actually entire climbing expedition. The Agency and its people who coordinate all happenings.
My thinking about the second attempt is over … This second time I’m not going up. The only way how to climb the summit in conditions up there this year is to break down a huge mass of snow with all the power of the Sherpas and huge amount of oxygen. And I don’t want that. I have the impression that they have worked here quite a lot of effort in high risk that luckily did not finished by a disaster… I have known them more since I spent some time here with them. They are nice people who also have their families in Nepal.

Their job is to help well-paying clients who want to climb to the top. I understand this without reservation, but it should have boundaries. For example, if the Sherpas agree that, from a security point of view, the mountain is not further climbed in these conditions, their position should be taken as final. Unfortunately, this is not the case.

And I just do not want to participate summit attempt in this situation… If I would have to be in the front line walking through the deep steep snow, I would take it as a huge risk. I am convinced that the conditions are currently not good and the output is dangerous.
Maybe I can act as I´m scared, but this is how I really feel it. I’m glad I made that decision and I regret nothing. I keep fingers crossed to all who will try again.
Tomorrow I am leaving home together with some others … The Sherpas are nervously stepping between tents, some of them are obviously frightened… Tomorrow they are going to finish their work in progress – fix the rest of the way to fulfill what they are paid for.

Comment:

  • I do not intentionally mention Marek Novotny, who has not considered the second attempt. He was on his way home in that time.
  • All my thoughts and thoughts are only from my head, no one else participated in this text.
  • Nepali climber Nims and his shepas are part of the team who will fix the top. He has project to climb all 14 eight thousand meters in seven months (using bottled oxygen)
  • I wrote the article mainly for reflection, I am interested in your opinions!